Rozšiřuje se okruh úvěrů, na které zákon dopadá – nově pod něj budou spadat i produkty typu „nakup teď, zaplať později" (BNPL) a další bezúplatné úvěry, které dosud mohly být poskytovány mimo dohled České národní banky. Zavádějí se cenové stropy omezující celkové náklady úvěru, posilují se informační povinnosti poskytovatelů, aby měl spotřebitel před podpisem smlouvy srozumitelné a přehledné údaje o podmínkách a nákladech úvěru, a celkově se zpřísňují pravidla pro odpovědné úvěrování napříč trhem – od bank přes nebankovní poskytovatele až po zprostředkovatele.

V rámci tohoto širšího balíčku změn si pozornost zaslouží úprava § 87, která v zákoně posiluje princip tzv. materiality – tedy zásadu, že neplatnost úvěrové smlouvy by neměla být automatickým trestem za jakoukoli formální nesrovnalost, ale nástrojem ochrany tam, kde skutečně došlo k újmě. Jde o změnu, která dává spotřebitelské ochraně smysl, jaký měla mít od počátku.

Ochrana tam, kde je potřeba

Podstata navrhované úpravy je jednoduchá: pokud poskytovatel poskytl úvěr klientovi, který jej nebyl schopen splácet, ponese za to odpovědnost stejně jako dosud. Pokud však šlo „pouze" o formální odchylku – například jiný způsob ověření příjmů – u klienta, který úvěr řádně splácel nebo splatit schopen byl, nemusí to automaticky znamenat neplatnost celé smlouvy. Zákon tak přestává trestat poskytovatele bez rozdílu a začíná rozlišovat mezi tím, kdo ochranu skutečně potřebuje, a tím, kdo ji jen využívá jako výhodnou příležitost. 

Česká úprava přitom dosud patřila v Evropě k naprosté výjimce. Absolutní neplatnost smlouvy jako plošná soukromoprávní sankce za pochybení při posuzování úvěruschopnosti je mezi členskými státy ojedinělá – naprostá většina zemí takovou sankci vůbec nezná a jiné volí výrazně mírnější nástroje, například ztrátu nároku na úroky. Novela tak český systém přibližuje evropskému standardu, aniž by slevila z ochrany tam, kde je skutečně namístě. 

Navrhované řešení navíc není žádným skokem do neznáma. Navazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích dlouhodobě akcentuje materiální hledisko – tedy skutečnou schopnost klienta splácet, nikoli formální odchylku od interních postupů poskytovatele v posuzování úvěruschopnosti klientů. Podobně judikují i soudy v dalších členských státech, například ve Švédsku a Dánsku, a Soudní dvůr EU potvrdil, že evropská směrnice sankci neplatnosti sice nevylučuje, ale rozhodně ji nevyžaduje jako jedinou možnou odpověď na každé procesní pochybení. 

Čísla, která mluví jasně

Nutnost změny dobře ilustruje vývoj počtu sporů před finančním arbitrem. Zatímco v roce 2023 jich bylo zahájeno necelých 2 700, v roce 2025 to bylo už přes 12 000 – meziroční nárůst o více než 100 procent. Přitom nejde ani zdaleka jen o klienty v tíživé finanční situaci. Napadány jsou i hypotéky a spotřebitelské úvěry, které jejich příjemci bez jediného zaváhání spláceli tři, pět i více let, aniž by kdy byli v prodlení nebo cokoli reklamovali. Vyskytují se i případy, kdy jsou z formálních důvodů napadány úvěry, které byly v souladu se smlouvou o spotřebitelském úvěru řádně splaceny. 

Paradox je zřejmý: smlouva, která klientovi po celou dobu trvání nezpůsobila žádnou újmu, se najednou stává předmětem sporu jen proto, že zákon poskytovatelům nepředepisuje jediný závazný postup posouzení úvěruschopnosti, ale ponechává jim prostor pro odborný úsudek. Tam, kde právo připouští více správných cest ke stejnému cíli, lze zpětně vždy namítnout, že zvolená cesta nebyla ta nejlepší. Přesně na tuto mezeru nová úprava § 87 cílí – a tím posiluje důvěryhodnost celého systému spotřebitelské ochrany. 

Na tomto nárůstu se přitom podílejí i hromadně podávané návrhy advokátů a dalších zástupců, kteří zastupování před finančním arbitrem – řízení, jež je pro spotřebitele bezplatné a nevyžaduje právní zastoupení – nabízejí jako placenou službu, obvykle za podíl až 25 procent z vymožené částky, u některých neadvokátních zprostředkovatelů i 30 až 35 procent. Jasnější zákonná úprava tak vedle posílení právní jistoty omezí i prostor pro tento pozoruhodný typ podnikání, který stávající znění zákona nechtěně vytvářelo.

Zpřesnění, ne oslabení

Novela § 87 není krokem zpět v ochraně spotřebitele – je naopak krokem k jejímu přesnějšímu zacílení. Odděluje případy, kdy byl úvěr poskytnut někomu, kdo ho objektivně nebyl schopen splácet, od případů, kdy se neplatnosti smlouvy často zcela účelově dovolává klient, kterému úvěr žádnou škodu nezpůsobil, a který úvěr ve skutečnosti řádně splatil. Ochrana spotřebitele dává smysl tehdy, když skutečně chrání toho, kdo ji potřebuje – a přesně to má nová úprava zajistit. 

Přijetí novely by navíc mělo ulevit i těm, jejichž případy jsou dnes zahlceným systémem vyřizovány pomaleji, než by si zasloužily. Pokud se poslancům podaří návrh ve třetím čtení schválit, půjde o vítaný a věcně podložený krok k funkčnějšímu a spravedlivějšímu trhu spotřebitelských úvěrů.