V minulé desetiletce sehrály zásadní úlohu centrální banky, které mají lví podíl nejen na pokrizovém oživení, ale v případě ECB také na institucionální resuscitaci eurozóny. Stalo se tak primárně za pomoci nekonvenčních nástrojů měnové politiky, které doplnily politiku nulových (až záporných) úrokových sazeb. To by samo o sobě nemuselo být závažným problémem, pokud by však prostředí ultra-nízkých úrokových sazeb silně nezakořenilo a manévrovací prostor centrálních bank pro efektivní uvolňování měnových podmínek tak nezůstal výrazně omezen. V této situaci „nového normálu“ se tak můžeme na poli měnové politiky dočkat dalších experimentů, a to třeba až jisté formy tzv. helikoptérových peněz akcentujících minimální redistribuční dopady (oproti kvantitativnímu uvolňování).

Politiku centrálních bank přitom může poznamenat také problematika změny klimatu. Apel na implementaci zelené agendy akceleroval právě ke konci minulé dekády a v té aktuální lze očekávat konkrétní kroky ve snaze o dosažení uhlíkové neutrality, jak slibuje například „Zelený úděl“ z dílny Evropské komise. Jisté je, že se bude jednat o nákladný proces zásadní strukturální proměny ekonomik, který bude v kombinaci s postupující automatizací vytvářet vítěze a poražené. Stranou tohoto vývoje pochopitelně nezůstane ani česká ekonomika, jak je koneckonců zjevné z překotného vývoje směrem k elektromobilitě v automobilovém sektoru.

V neposlední řadě se pak zdá pravděpodobné, že i v příštích letech bude pokračovat konfrontace mezi USA a Čínou, jež na sebe doposud vzala podobu obchodní války. Ať již totiž americké prezidentské volby na konci tohoto roku dopadnou jakkoli, otázka, jak se vypořádat s čínskou politicko-hospodářskou rozpínavosti, zůstane na stole. V širším slova smyslu pak půjde o to, jakou cestou se vlastně vydají Spojené státy; zda budou dále usilovat o dominantní roli garanta světového volnotržního řádu, nebo definitivně rezignují na systém Pax Americana a převládnou de-globalizační tendence.