Přestože se dodnes teoretická fronta zcela neshodla v názoru na příčinu krizových dějů, v očích veřejnosti byl významný podíl na krizi přičten nadměrně ziskuchtivému chování bankéřů. V dalším vývoji byla v této atmosféře vůči bankám a i konkrétně vůči bankovním manažerům zesilována regulační opatření včetně dopadů do odměňování. Nejsilněji se projevovala v kolébce krize, ve Spojených státech, nicméně posléze se stala oblíbeným obecným nástrojem posilování státních zásahů v krizí postižených ekonomikách, a to dokonce s iluzorní představou, že jde o účinnou terapii a prevenci proti další krizi.

Všeobecně lze pozorovat přetrvávající odpor společnosti vůči bankéřům a finančníkům vůbec, konkrétní projevy mají nezřídka i podobu právních norem, které svým obsahem mnohdy jdou proti samotnému bankovnímu či finančnímu byznysu. V případě regulačních opatření vůči finančním trhům jsme svědky paradoxu: některá z nich sice extenzivně zvyšují klientskou bezpečnost, nicméně za cenu snižování efektivnosti, jinými slovy vyšší ochranu proti důsledkům morálního hazardu a negativního výběru musí nakonec zaplatit klienti.

Otázka ochrany klienta má ovšem i polohu snižování informační asymetrie, klient je v dnešním složitém globálním světě obvykle ten, kdo je informačně značně slabším účastníkem finanční interakce. Zvyšování klientské bezpečnosti je tudíž ochranou informačně slabší strany, navíc mnohdy s nižší úrovní finanční gramotnosti. Problém zvyšování obecné úrovně finanční gramotnosti je citlivou otázkou zvláště pro naši ekonomiku, z provedených průzkumů plyne, že si v tomto ohledu nestojíme právě nejlépe.

V poslední době jsou optikou snížené obliby bankéřů a finančníků ruku v ruce s obecně nižší informovaností a finanční gramotností klientské veřejnosti podrobovány kritickému pohledu některé složky bankovních nákladů, zejména pak poplatky. Z učení klasické ekonomie plyne, že únosnost výše bankovních poplatků pro klienta by měla být předmětem a v konečné fázi i výsledkem konkurenční soutěže. V současnosti nežijeme v čistém liberálním prostředí, na straně druhé, snaha klientů, mnohdy podporovaných advokáty, nahrazovat tržní spontaneitu soudními rozhodnutími je extrém. 

Bankovní sektor

Bankovní sektor je nejdůležitějším segmentem finančních trhů a páteří celé ekonomiky, jeho zdraví je prvořadým předpokladem pro zdraví celého hospodářství. Bankovní sektor je povahou své činnosti citlivý na cyklické kolísání, nezřídka krize začínají právě obtížemi bank. Na problém bankovních poplatků je tudíž třeba dívat se v celkovém kontextu stavu ekonomiky a finančního sektoru. Za více než dvacet let své moderní historie prošel český bankovní trh mnoha peripetiemi, jistě máme v paměti, že některé zápletky měly dosti dramatický charakter. V rámci zvoleného způsobu transmise české ekonomiky na tržní trajektorii hrál při malé i velké privatizaci významnou roli bankovní úvěr. Tento způsob ve svém výsledku znamenal přelití problémů podnikové sféry do odvětví bankovnictví, neschopnost dlužníků splácet neobezřetně poskytnuté bankovní úvěry přivedla v polovině devadesátých let dvě desítky nově vzniklých bank k insolvenci a ztrátě licence, o několik let později se ze stejných důvodů dostaly do obtíží i velké banky s vysokým vlastnickým podílem státu, které tvořily páteř české ekonomiky. Tyto klíčové banky byly nakonec z veřejných financí dokapitalizovány a privatizovány, vesměs se jednalo o prodej renomovaným zahraničním vlastníkům. Bankovní sektor se posléze ale tímto krokem stabilizoval a v současné době je krizí ze všech členských zemí EU nejméně dotčen a nachází se v dobré kondici.

Na druhé straně současný stav bankovního byznysu významně ovlivňuje nutnost zamezit pokračování nerovnováhy způsobené masivní nadspotřebou, zejména ta část nadspotřeby, která byla financována veřejnými zdroji, je nyní tlumena konsolidačními programy. V podmínkách této nutné konsolidace pak má měnová politika centrálních bank, včetně ČNB, omezený prostor pro uplatňování tradičních nástrojů měnové politiky, úrokové, potažmo výnosové míry se v současnosti pohybují v historických minimech. Tento stav limituje možnosti komerčních bank při stanovování úrokových sazeb a marží.

V této souvislosti ovšem nutno zdůraznit, že bankovní poplatky představují jinou kategorii, než je úrok. Úrok představuje časovou cenu peněz, odměnu za vzdání se likvidity. Poplatek má jinou podstatu, měl by zhruba představovat nákladovost a pracnost konkrétní bankovní činnosti, včetně její kvalitativní úrovně. Je jednoznačně součástí ceny za bankou poskytovanou službu v rámci kalkulace přímých a nepřímých nákladů na příslušný bankovní produkt. Poplatek je úzce spojen s komfortem bankou poskytované služby včetně jejího goodwill - finanční síly a stupně klientské bezpečnosti. Promítání nákladovosti a pracnosti úvěrového byznysu banky přímo do výše úroku by snížilo cenovou transparenci a mísilo by dohromady dvě věcně odlišné kategorie.  

V současné době, kdy svět a EU stále ještě zápasí s dluhovou krizí, ve které jsou banky mnohdy významnými protagonisty, představují poplatky, pokud jsou správným odrazem nákladovosti a pracnosti bankovní činnosti, legitimní nástroj, který významně stabilizuje bankovní byznys v současné celkově ekonomicky nestabilní době.

Nedávné masové tažení proti bankovním poplatkům v zanícené a místy i vyhrocené debatě bylo odpůrci jejich současné podoby často hovořeno o „neoprávněných“ poplatcích, aniž bylo vysvětleno, co se má rozumět slovem „neoprávněné“ v kontextu kalkulace ceny za poskytovanou službu, eventuálně jaké pro toto tvrzení existují věcné argumenty z ryze ekonomického instrumentaria. Český bankovní trh je vysoce konkurenční, klienti mají mezi bankami dostatečný výběr a tudíž si mohou zvolit tu, která je jim strukturou poplatků nejvíce šitá na míru. V současné době lze z již v poplatkových kauzách vydaných soudních rozhodnutí implikovat, že soudy tezi o neoprávněnosti, a z velké části i o nepřiměřenosti bankovních poplatků, nepřijaly.

Celkové náklady

Předmět pokračování diskuse se následně přenesl do oblasti celkových nákladů na úvěr, tedy na otázku, zda celkové náklady na úvěr, představující úrok a poplatky, jsou podle ekonomických pravidel etiky adekvátní a pro informačně slabší klienty i dostatečně transparentní. Tak se dostal do hledáčku zvýšeného zájmu veřejnosti ukazatel „roční procentní sazba nákladů (RPSN)“ na úvěr, který musí každý poskytovatel úvěru jasně deklarovat.

Institualizace pojmu RPSN se do české legislativy dostala v rámci harmonizace právního prostředí s EU. Původ záměru zavést povinnost deklarovat RPSN u úvěrových spotřebitelských smluv byla vyvolána pozitivní snahou o ochranu méně finančně gramotných, obvykle i sociálně slabých klientů, původně především proti poskytovatelům „žraločích“ půjček, jejichž podmínky tyto klienty stahovaly do dluhové pasti, ze které mnohdy nebylo úniku. Není zcela jisté, jestli tohoto primárního cíle bylo beze zbytku povinným deklarováním RPSN u spotřebitelských úvěrů dosaženo, nicméně tímto aktem byl evidentně vytvořen prostor, jak o tom svědčí bohatá mediální diskuse, pro mnoho sekundárních účinků, které ovšem posouvají celý problém do poněkud jiné polohy.

Jak už bylo zmíněno, když se právníci snaží „přesně“ definovat tekoucí ekonomické kategorie, může dojít, a v tomto případě i došlo, k závažnému nedorozumění: v příloze Zákona č. 145/2010 o spotřebitelském úvěru při stanovení „povinného“ vzorce pro výpočet hodnoty RPSN byl vytvořen prostor pro vícero možných výkladů, zejména z hlediska matematického (uvedená rovnice pro výpočet RPSN má více než jedno řešení), ale i z hlediska logického (důkazem jsou v některých konkrétních případech protichůdná rozhodnutí kontrolních orgánů). Nejednoznačnost v interpretaci Zákonem formulovaného RPSN vede k situaci, že pro konkrétní obchodní případ může existovat více reálných hodnot ukazatele, které je možné považovat za souladné se zněním Zákona, s čímž norma evidentně nepočítá, protože v Zákoně se o ukazateli hovoří pouze v jednotném čísle. Přes zmíněné závažné nelogičnosti interpretace je v případě chybně uvedené RPSN finanční instituce dosti tvrdě sankcionována: přeúročením úvěru od počátku pomocí diskontní sazby ČNB což prakticky znamená nulové úročení a vrácení všech poplatků s úvěrem spojených.

Za tohoto dosti chaotického stavu problému se tudíž nabízí otázka, jestli je tento způsob řešení pomoci na trzích méně orientovaným klientům, účinný. Je nepochybné, že státní orgány se musí snažit o ochranu sociálně a informačně slabších účastníků ekonomických interakcí, zvyšovat obecné povědomí etického rozměru v rámci korektní tržní spontaneity a obecně úroveň finanční gramotnosti. Regulace situací, které mohou vést k evidentnímu porušení etického rámce, by ovšem měla být jednoznačná a neměla by dávat prostor pro iniciaci žádostí, event. soudních podání o retroaktivní změnu podmínek úvěrové smlouvy s finanční institucí, jejíž podmínky měl klient apriorní možnost posoudit zdravým rozumem a na kterou bez jakéhokoliv tlaku dobrovolně přistoupil. Pokud zákonodárci budou i nadále považovat za vhodné hodnotu RPSN u spotřebitelského úvěru deklarovat, je nezbytné v současné, stále ještě vůči bankéřům rozjitřené atmosféře, z normy zmíněné nedostatky odstranit.