Pětiletý chlapec sbírá jeden kámen za druhým, hází s nimi a snaží se strefit do stromu. Je mu přitom jedno, že nedaleko za jeho „terčem“ je velké prosklené okno. Když uvidí dědu, který ho má na hlídání, zeptá se: „Dědo, můžu?“ „Ano, můžeš,“ odpoví mu děda. „Ale když to okno rozbiješ, tak to zaplatí tvoji rodiče!“ Zhruba takhle dnes vypadá český bankovní trh.

Malé banky v roli laskavých prarodičů nabízejí služby zdarma a je jim přitom jedno, že tím ztrácejí miliony. Pracují totiž s jednoduchým kalkulem: až jim dojdou peníze, respektive až nebudou dál ochotny navyšovat ztrátu, na své internetové stránky jednoduše vyvěsí „mimo provoz“ a mají tím problém vyřešený.

Pro své vklady si jejich klienti nakonec budou muset dojít do velkých neztrátových bank, které sice neinvestují do vtipných reklam, či se populisticky nepodbízejí službami zdarma, ale v tichosti plní roli zodpovědných rodičů – na finančních trzích pro klienty zajišťují bezpečné úložiště jejich peněz.

Riziko i přes pojištění vkladů

Ano, některé malé banky skutečně představují riziko. Podle aktuální zprávy České národní banky o stabilitě bankovního sektoru nesplnilo jedenáct malých bank v zátěžových testech kritéria dostatečné likvidity. Jednoduše řečeno by jim při nepříznivém výkonu ekonomiky mohly rychle dojít peníze.

Napadne vás: No a co? Vždyť jsou moje vklady pojištěny, takže mě krach mé banky nemůže nijak ohrozit. Pokud jste však svěřili své prostředky malé bance s agresivní bezpoplatkovou politikou, můžete se tím utěšovat maximálně do příští krize: až přijde, může se klidně stát, že ve Fondu pojištění vkladů prostředky na vyplacení vašich vkladů prostě nezbudou.

Opravdu nejde jen o plané strašení. Totéž se stalo na Kypru, kde stejně jako u nás platilo pravidlo stoprocentního pojištění vkladů, a podobně tomu bylo i v případě islandských bank. Evropské soudy rozhodly, že jakmile přijde větší systémová krize, není stát povinen dodržet princip 100% pojištění vkladů.

Ve světle této informace už vypadá zpráva, že některé malé banky neprošly zátěžovým testem ČNB, poněkud jinak. Vyplývá z ní totiž, že tyto banky nemohou přežít podobnou krizi, jakou jsme prošli před pěti lety, bez masivní pomoci stávajících vlastníků, státu, nebo převzetí ze strany jiných bank. V takové situaci by zároveň následovala nezbytná změna současného obchodního modelu, což – přeloženo do češtiny – znamená daleko vyšší zpoplatnění produktů a služeb.

Připočtěme k tomu skutečnost, že malé banky v čele s Airbank a mBank dopadly při posledním hodnocení klientů v rámci celého bankovního sektoru nejhůře právě ve faktorech důvěryhodnosti, profesionality a poradenství.

Klienty si malé banky drží a získávají svou agresivní cenovou politikou, tedy tím, že za své služby neúčtují poplatky, a ještě ve svých marketingových aktivitách útočí na tradiční banky. Jenže to jsou právě velké banky, díky kterým mohou nově zrození „lidumilní bankéři“ dát průchod svému ostrovtipu. To ony vnášejí na český bankovní trh mimořádnou stabilitu, která zbavuje většinu z nás jakýchkoliv obav o své vklady. Byli by ale lidé ochotni svěřovat své úspory malým ztrátovým bankám i za situace, kdyby se míra pojištění vkladů snížila ze 100 % byť jen o pár procent? Možná by potom mnohým lidem zamrzl úsměv na tváři a uvědomili by si, že komediální show své „vysmáté“ banky hradí z vlastních kapes, a návratnost jejich peněz je nejistá (jako v případě každého dlouhodobě ztrátového podnikání).

Udržitelnost low-cost bank

Nejde ale jen o rizika spojená s prostředky vloženými do bank. Daleko běžnější záležitostí, kterou pociťují všichni klienti, je dostupnost služeb. Malé banky si dokáží udržet příznivou nákladovou strukturu i tím, že neinvestují do poboček či bankomatů. Pak sice mohou mít služby zadarmo, ale prakticky nedostupné. Vše v internetovém bankovnictví opravdu nevyřešíte.

Zúžení posuzování kvality bankovních služeb na základě poplatků je najednou v tomto světle ploché a ryze účelové. Také je třeba mít na paměti, že i malá banka, která funguje pouze na internetu, má své náklady a často platí třeba za využívání infrastruktury jiných bank. Když neúčtuje poplatky za služby, žije pouze z rozdílu mezi úrokovými náklady a výnosy.

Takový způsob existence je ale možný pouze při určitém počtu klientů a úrovni vkladů. Toho však většina malých bank nedosáhla, a proto ve svých výročních zprávách opakovaně vykazují ztráty. Jde do značné míry o začarovaný kruh: aby tyto banky získaly klienty, kteří si u nich uloží peníze, musejí nabídnout vyšší zhodnocení, než je na trhu běžné. A tím generují další ztrátu. Pak už je pouze otázkou času, jak dlouho budou akcionáři malých bank ochotni tyto ztráty sanovat z vlastního kapitálu.

Když si řeknou dost, mají dvě možnosti: Buď banku zavřít, nebo upravit její obchodní model tak, aby se přiblížila velkým bankám. Ztratí tak svou jedinou konkurenční výhodu, protože bez rozšíření služeb, vybudování infrastruktury a ano, bez poplatků za vybrané služby, toto prakticky není možné.

Banky 21. století

Bankovnictví je dynamická oblast a do značné míry do ní zasahují technologie. Bez internetového bankovnictví, mobilních aplikací, platebních karet a dalších služeb si ho dnes vůbec nedovedeme představit. Přitom ještě před pár lety šlo o naprosté novinky. Banka 21. století bude digitální, o tom není sporu. Přesto v ní bude místo pro osobní kontakt.

Pobočky v dnešním slova smyslu jsou nedílnou součástí moderního bankovnictví, jen už se na nich nebudou řešit rutinní operace. Klienti se v nich budou, ať už osobně či virtuálně, scházet se svými poradci, aby s nimi konzultovali výběr těch nejvhodnějších produktů a sestavování finančních plánů. Bankovnictví je totiž založeno na důvěře: důvěra v poradce i ve stabilitu finančního ústavu v něm přetrvá i nadále.

Dobrého bankéře poznáte podle toho, že chlapci, který si hraje s kamínky, neřekne, ať si klidně hází dál. Spíš se mu pokusí navrhnout jiný druh zábavy, při němž nebude hrozit, že rozbije okno, nebo se dokonce zraní. Může být na chlapce i přísný a něco po něm chtít, svým chováním mu ale pomůže. A to nejen tak, že rodičům ušetří peníze za nákup nové okenní tabule.