Přejít k hlavnímu obsahu
Evropské bankéřské rody – Rotschildové a Petschkové
V minulém čísle jsme se věnovali vlivným bankovním rodům v Evropě v období pozdního středověku a raného novověku. V rámci následujícího článku bychom se chtěli v čase posunout trochu dopředu a podívat se na dva rody, které výrazně ovlivňovaly evropské hospodářství v 19. a na počátku 20. století.

Rotschildové – počátky legendy

Každý již někdy slyšel jméno Rothschild a ví o jeho spojení s bankovnictvím. Málokdo ale ví, kde a jak začala cesta této rodiny za bohatstvím, vlivem a slávou.

Její začátek leží ve významném obchodním centru Frankfurtu nad Mohanem, ve kterém Rothschildové žili dlouhá staletí. Svoje jméno získali podle domu v Judengasse (neboli v Židovské uličce), ve kterém žili a který měl červený štít – německy  rot(er) Schild. 

V první polovině 18. století byl hlavou rodiny Moses Amschel, který obchodoval s různými druhy zboží (včetně hedvábí) a od svého otce převzal směnárenský podnik. Německo bylo v té době slepencem řady drobných samostatných států, z nichž každý používal vlastní měnu, a proto byla profese směnárníků ve všech významných obchodních střediscích velmi důležitá a také výnosná.

Na obchodní činnost Mosese Amschela navázal jeho syn Mayer Amschel (který se narodil buď v roce 1743, nebo 1744). Mayer Amschel rovněž obchodoval se starožitnostmi, což mu umožnilo získat obchodní kontakty s řadou významných šlechticů. 

Když obchodem se starožitnostmi získal dostatečné velký majetek, mohl proniknout i mezi bankéře a obchodníky, kteří se podíleli na směnečných obchodech šlechtických rodin. Mayer Amschel se však zaměřil zejména na obchody s Vilémem, vévodou hesensko–kasselským.

Mayer Amschel měl pět synů – nejstarší z nich Nathan se někdy kolem roku 1796 vydal z Frankfurtu do Anglie, kde se v Manchesteru etabloval obchodníkem s textilem.

V roce 1806 císař Napoleon byl již praktickým pánem skoro celé Evropy, a aby „dostal na kolena“ Velkou Británii, vyhlásil tzv. kontinentální blokádu, tj. zakázal obchodníkům, působícím na jím ovládaných územích obchodovat s Velkou Británií. Nathan (stejně jako řada dalších obchodníků) využíval služeb pašeráků, zejména lodí, vlastněných panem Cullenem z města Folkestone v Kentu, k prolamování blokády, a tak získával odbyt pro svoje textilní výrobky.

Nathan ovšem dělal ještě něco víc než jenom pašování zboží. Pašoval také zlato mezi Velkou Británií a Francií (a to v obou směrech) a vydělával na pohybech jeho cen. V tom mu pomáhal jeho mladší bratr James, později nazývaný „Velký baron“, který se usadil ve Francii.  

Kromě toho Nathan začal svoje volné finanční prostředky i finanční prostředky, které mu svěřil zmíněný vévoda hesensko-kasselský, investovat do burzovních obchodů s vládními dluhopisy. Tyto obchody mu postupně začaly zabírat tolik času, že musel opustit svůj prosperující obchod s textilem.

Nathan a jeho bratr James pašovali zlato mezi Velkou Británií a Francií (a to v obou směrech) a následně vydělávali na pohybech jeho cen.

Obchody s vládními cennými papíry se tak staly základem podnikání celé rodiny Rothschildů. Na ně postupně navázaly typické bankovní obchody a cesta ke slávě a bohatství byla otevřená.

V roce 2003 se také spojily francouzské a britské banky vlastněné Rothschildy pod společný holding Concordia BV. Dodnes funguje i institut N. M. Rothschild & Sons, který se specializuje zejména a oblast poradenství.

Petschkové – zapomenutí magnáti

Významnou rodinou, která v 19. a 20. století zcela zásadně zasáhla do našich finančních i hospodářských dějin, byl rod, dnes již téměř zapomenutý, Petschkové. 

Prvním mně známým příslušníkem tohoto rodu byl Moses Petschek, který se při sčítání lidu roku 1869 ještě psal česky Peček a živil se jako lichvář. Příjmení nesl podle obce Pečky u Kolína, kde jeho rod žil po celé generace.

S rozmachem průmyslu pochopil, že dohadovat se s malými venkovskými dlužníky už není progresívní způsob podnikání a začal proto nakupovat akcie nově zřizovaných bank a podniků. Moses také správně odhadl, že v uhlí je bohatství, a v roce 1871 koupil první akcie v té době založené Mostecké společnosti.  

V jeho práci a obchodech pokračovali jeho synové Isidor, Julius a Ignatz.  Moses jim údajně vštěpoval svoje obchodní zásady, mezi něž patřily především tvrdost a poučka, že v obchodě nesmí člověk znát ani vlastního bratra. 

Zakladatelem bohatství rodu byl však Ignatz Petschek, který se narodil 14. června 1857 v Kolíně. Na rozdíl od bratrů právníků vystudoval jen šest tříd humanitního gymnázia na Malé Straně. Prostřednictvím rodinných kontaktů mu otec našel nevýznamné místo praktikanta v bance. Brzy na sebe však upozornil vzorovým zpracováním revize hospodaření lounského cukrovaru. Potom si jej vyhlédl podnikatel Jakob Weinmann a ve svém velkoobchodě s uhlím v Ústí nad Labem ho zaměstnal jako obchodního cestujícího. Čtyři roky stačily Ignatzovi na to, aby nasbíral potřebné zkušenosti a kontakty a v roce 1880 si založil vlastní firmu. V průběhu následujících patnácti let pak svému bývalému zaměstnavateli přetáhl velkou část klientely. 

Ignatz rozjel podnikání velkoryse. Hned v počátcích se spojil s kapitálově silnou  Anglobankou, a tak mohl koupit velký balík akcií několika severočeských hnědouhelných společností. Hlavní náplní jeho podnikatelské činnosti ovšem nebyla těžba, nýbrž prodej uhlí. Nad konkurencí vítězil zaváděním progresívních metod - rozjel komisní prodej uhlí, vybudoval dokonale fungující síť prodejních kanceláří. 

Do konce devatenáctého století ovládla firma Ignaze Petschka různým majetkovým propojením polovinu severočeského hnědouhelného průmyslu. 

Zakladatelem bohatství rodu byl však Ignatz Petschek, který se narodil 14. června 1857 v Kolíně. Na rozdíl od bratrů právníků vystudoval jen šest tříd humanitního gymnázia na Malé Straně.

Filozofie Petschkovy firmy by se dala shrnout klasickou obchodní teorií: „levně nakoupit a maximálně zhodnotit“. V Mostecké uhelné Petschkovi například významně posílili svůj majetkový podíl po katastrofě v roce 1895, kdy se propadla část města Most do poddolované země a následkem toho výrazně klesla cena akcií těžařské společnosti. Tehdy ale „šly fámy“, že to byli právě Petschkové, kdo šířil zveličené zprávy o škodách, aby cenu akcií dostali co nejníže. Zároveň je ale nutné konstatovat, že Ignaz Petschek věnoval postiženým z pozice uhlobarona 5000 zlatých. 

Na začátku dvacátého století své uhelné impérium rozšířil i za hranice českých zemí. Už dříve exportoval do Německa a v roce 1905 využil sanace zkrachovalé obrovské důlní společnosti knížecí rodiny Hohenlohe a získal v ní majoritní balík akcií. Německá inflace po první světové válce mu umožnila levně skoupit řadu dalších akciových podniků ve středním a severním Německu. Snažil se získat majetkový podíl nejen v uhelných dolech, ale i u největších odběratelů uhlí, aby si pojistil odbyt. Po rozpadu monarchie zřídil ve Vídni rakouské zastoupení své ústecké firmy a odsud prodával uhlí do Rakouska, Maďarska a Jugoslávie. Devizové předpisy Rakouska byly totiž daleko benevolentnější. Vybudoval si pozici jednoho z nejvýznamnějších uhelných magnátů meziválečné Evropy. 

Ačkoliv Ignatz Petschek dosáhl z rodinného klanu zdaleka největšího úspěchu, veřejnosti viditelnější byli jeho bratři, kteří působili v Praze. Julius a Isidor pomocí obratných burzovních obchodů znásobili otcovo dědictví a investovali. Skoupili značné podíly v uhelném, papírenském, sklářském a chemickém průmyslu. Finanční skupina Petschek - Praha ovládla největší české těžařské podniky, Severočeskou a Mosteckou uhelnou společnost, čímž citelně zasáhla do zájmů ústecké rodiny, a naplnila tak otcovu zásadu, že „v obchodě nesmíš znát ani vlastního bratra“. Jednu dobu dokonce Ignatz přišel o výhradní právo na prodej uhlí z dolů ovládaných skupinou Petschek - Praha. 

V roce 1920 založil s bratrem Isidorem vlastní bankovní dům Petschek a spol. (Bankhaus Petschek & Co.), pro který později nechal postavit jako sídlo Petschkův palác Ve dvacátých letech 20.století Petschkovi ale nakonec spojili své podnikatelské síly a s dalšími padesáti firmami založili syndikát, který ovládal až polovinu evropské uhelné těžby, zejména doly v Německu. Dominantní postavení v syndikátu zastával Ignatz. Centrálou mamutího podniku byl Bankovní dům Petschek postavený ve dvacátých letech na Bredovské třídě, nyní Politických vězňů 

Když umírala v roce 1932 hlava pražských Petschků Julius, jeho jmění bylo odhadováno na 45 miliónů říšských marek. Jmění Ignaze přesahovalo tehdy 200 miliónů marek. 

Ignatz Petschek však zemřel 15. února 1934 a péči o ústecký podíl v syndikátu převzal jeho syn Franz. Zanedlouho ale rozvoj firmy přerušil nástup nacismu. Ústečtí Petschkové jako židé téměř o všechno přišli, když odmítli svůj obrovský majetek, nacházející se především na území Německa, prodat pod cenou. Život si zachránili včasným útěkem do USA (s haitskými pasy). 

Dnes žijí členové rodiny Petschků roztroušeni po americkém kontinentě. Po emigraci už se nikomu z nich nepodařilo vzkřísit původní finanční impérium.

Třetí říše zkonfiskovala bývalý Ignatzův majetek v hodnotě 232 miliónů marek. Petschkovy průmyslové podniky a pod svá křídla převzaly i Říšské závody Hermanna Göringa. V ústeckých vilách Ignatze a jeho syna Franze se usídlila německá policie. Konfiskace zařízení v obou rezidencích představovala tak obrovské množství uměleckých předmětů a starožitností, že pro ně byla uspořádána v Berlíně samostatná dražba s několikadílným katalogem. Nemálo kusů z Petschkových sbírek skončilo v majetku nacistických špiček a v předních německých galeriích. Na výhodný nákup vyslalo svého zástupce i nacistické vedení města Ústí na Labem. 

Po válce se nikdo z Petschkovy rodiny do Československa natrvalo nevrátil. Už před rokem 1948 rozhodla vláda o zestátnění těžby uhlí, ústečtí Petschkové dostali finanční kompenzaci, i když zdaleka neodpovídala skutečné hodnotě jejich majetku. Do Ignazova paláce se okamžitě po nacistech nastěhoval okresní výbor KSČ a Lidové milice. 

Dnes žijí členové rodiny Petschků roztroušeni po americkém kontinentě. Po emigraci už se nikomu z nich nepodařilo vzkřísit původní finanční impérium.

V Praze nicméně existuje jedna památka na tuto významnou rodinu, jedná právě o Petschkův palác. Je to novoklasicistní budova v ulici Politických vězňů č. 20 v Praze. V letech 1923 - 1929 jej nechal postavit, podle návrhů architekta Maxe Spielmanna, bankéř dr. Julius Petschek pro Bankovní dům Petschek a spol. Ačkoliv budova má historizující vzhled, jedná se o ve své době moderní železobetonovou stavbu, která byla plně klimatizovaná, disponovala potrubní poštou, telefonní ústřednou, tiskárnou, páternostery a samozřejmě i masivními trezory v suterénu. 

Před německou okupací ale rodina Petschků včas pochopila, jaké nebezpečí jí od nacistických vládců hrozí a dům před svou emigrací prodala.

Pro členy odboje byl Petschkův palác známý jako "Pečkárna". Totiž za druhé světové války, ihned po okupaci, zabrala tuto budovu německá tajná státní policie - Gestapo a zřídila si zde svou hlavní úřadovnu v Protektorátu Čechy a Morava. Probíhaly zde smutně proslulé výslechy a mučení českých vlastenců a odbojářů. Říšský protektor Reinhard Heydrich zde nechal zřídit stanný soud, který ve většině případů odsouzené posílal na popravu, nebo do koncentračních táborů. Mnoho vlastenců bylo umučeno i přímo v prostorách tohoto paláce. Toto smutné období připomíná pamětní deska umístěná na nároží budovy. V roce 1989 se Petschkův palác stal Národní kulturní památkou.

Datum vytvoření: 08/12/2015
Zbyněk Kalabis - tajemník katedry financí a ekonomie

linkedin

Komentáře komentáře
ECB otáčí kormidlo: Od vysoké inflace ke slabému růstu Jinak řečeno, stále větší část Rady guvernérů je přesvědčena o udržitelnosti des... Dominik Rusinko, analytik ČSOB
Profile picture for user Dominik Rusinko
Česká harmonizovaná inflace na trojce Tak jako ta národní v posledních měsících narůstá s tím, jak zafungoval srovnáva... Petr Dufek, hlavní ekonom Banky Creditas
Profile picture for user Petr Dufek
Německo čekají předčasné volby již v únoru. A novou vládu mizerná ekonomika Podobně jako v USA bude zásadním tématem voleb ekonomika. Na rozdíl od americké ... Dominik Rusinko, analytik ČSOB
Profile picture for user Dominik Rusinko