ČNB odňala WPB Capital povolení působit jako družstevní záložna v červnu 2014. Učinila tak v zájmu ochrany vkladatelů poté, co zjistila umělé navyšování kapitálu WPB Capital. To probíhalo tak, že se peněžní prostředky, které toto spořitelní družstvo poskytovalo ve formě úvěrů účelově založeným obchodním společnostem, do něj po několika netransparentních převodech vrátily v podobě dalších členských vkladů. Vedle toho WPB Capital nepřímo, opět přes účelově založené společnosti, nakupovala směnky, které družstevní záložny z obezřetnostních důvodů nabývat nesmějí. Tím současně docházelo k významnému překračování limitů úvěrové angažovanosti.

„Tyto skutečnosti považujeme za natolik alarmující a natolik v rozporu s naprosto základními požadavky na obezřetné podnikání družstevních záložen, že odejmutí licence bylo v tomto případě zcela namístě,“ uvedl guvernér ČNB Jiří Rusnok. „Jsme přesvědčeni, že ČNB tento krok dostatečně odůvodnila a že vše, co jí soud vytýká, lze vyvrátit již obsahem jejích rozhodnutí o odejmutí licence.“   

ČNB považuje za zarážející, že pro soud nejsou dostatečným důvodem pro odejmutí povolení k činnosti ani skutečnosti, které představovaly mimořádné riziko pro vkladatele a další věřitele družstevní záložny. Vlastní kapitál je totiž klíčovou a nutnou podmínkou pro podnikání na finančním trhu a jeho umělé navyšování bez přílivu skutečně nových peněz je podle všech mezinárodních pravidel zcela zásadním prohřeškem, který narušuje finanční stabilitu a důvěryhodnost dotyčné instituce. Na finanční ukazatele, které se odvozují právě od kapitálu, pak v takovém případě nelze vůbec spoléhat.

Důvěra je přitom zcela základním, avšak velmi křehkým principem fungování finančního sektoru i jednotlivých institucí, které hospodaří s peněžními prostředky veřejnosti. ČNB proto překvapuje tvrzení soudu, že odejmutí licence nebylo namístě mimo jiné i s odkazem na údajnou systémovou nevýznamnost družstevních záložen. Stabilitu celého finančního sektoru totiž může narušit i problém v relativně malé úvěrové instituci, zvláště pokud by na něj orgán dohledu adekvátně nereagoval. Závěry Městského soudu v Praze jsou o to překvapivější, když v podstatě ve stejné době Ústavní soud ČR v nálezu Pl. ÚS 3/16 ze dne 10. 7. 2018 „považuje za nezpochybnitelnou skutečnost, že sektor družstevních záložen vykazoval dlouhodobě… znaky systémové nestability. Tato systémová nestabilita měla za následek jednak opakované (a v relaci k jeho celkovému objemu i masivní) plnění z tehdejšího Fondu pojištění vkladů, jednak (konsekventně) flagrantně neúměrné zatížení dohledových kapacit regulátora trhu. Stabilizace předmětného segmentu, jež by zamezila opakování výskytu obou souvisejících negativních jevů, tak představuje legitimní cíl, neboť taková stabilizace je jednoznačně ve veřejném zájmu.“

Pokud banka nebo spořitelní družstvo nemají skutečně vlastní kapitál, jenž by v případě problémů pokryl jejich ztráty, tyto ztráty následně dopadnou na vkladatele, kteří tak mohou přijít o své úspory. V paměti jsou stále případy pádů malých bank z 90. let minulého století nebo první vlna krachů spořitelních a úvěrních družstev na přelomu tisíciletí. ČNB připomíná, že po odebrání licence WPB Capital nebylo možné vyplatit vkladatele z jejího majetku, ale musel tak učinit Garanční systém finančního trhu (dříve Fond pojištění vkladů). Ten klientům této záložny nahradil pojištěné vklady ve výši téměř 2,8 miliardy korun, a je tak největším věřitelem WPB Capital. Snahou ČNB je nyní ochránit nejen tuto pohledávku Garančního systému pojištění vkladů vůči WPB, ale i majetek záložny a potažmo i peníze od veřejnosti. Prostředky systému pojištění vkladů jsou tvořeny z příspěvků všech bank a družstevních záložen. V případě nedostatku prostředků však funkčnost systému pojištění vkladů garantuje státní rozpočet, tudíž daňoví poplatníci.

Rozhodnutí správních soudů bude mít vliv nejen na to, zda bude pokračovat, či zda bude pozastaven proces likvidace WPB, ale i zda se družstvo vrátí do rukou jeho původního vedení. To je přitom odpovědné za výše uvedená protiprávní jednání a osoby z vedení záložny jsou v souvislosti s tímto jednáním trestně stíhané. ČNB proto vedle kasační stížnosti požádala Nejvyšší správní soud o odklad účinku rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Konečné soudní rozhodnutí ve věci WPB bude mít nepochybně dopad i na léta tvořenou dohledovou politiku a praxi ČNB uplatňované vůči bankám a družstevním záložnám. Jakákoli možnost „druhé šance“ či benevolentního přístupu v případech flagrantního porušení základních pravidel by podle ČNB vedly k rozvolnění disciplíny účastníků trhu a snížily důvěryhodnost a autoritu ČNB v oblasti dohledu. To by mohlo v konečném důsledku otřást stabilitou finančního systému, za kterou je ČNB ze zákona zodpovědná.

ČNB rovněž odmítá názor soudu, že odpovědnost WPB Capital za uvedené jednání zanikla z důvodu promlčení. ČNB jako orgán dohledu prokazatelně začala konat, jakmile získala dostatečné informace o podstatě protiprávní činnosti WPB Capital. Protiprávní stav ve WPB Capital navíc trval i k datu vydání rozhodnutí ČNB o odejmutí licence.

Poslední výtka, kterou k postupu ČNB správní soud vznesl, se týká předběžného opatření z května 2013, kterým ČNB rok před rozhodnutím o odejmutí licence zakázala WPB Capital přijímat vklady a vykonávat některé další činnosti. Podle ČNB šlo o zcela standardní postup, který byl použit i v obdobných případech odejmutí licence (UNIBON, MSD, ERB bank). Následující zjištění likvidátora WPB Capital navíc potvrdila, že ani předběžné opatření uložené ze strany ČNB nezabránilo osobám z vedení záložny převést úvěry ve výši zhruba 2,5 mld. Kč na účelově zřízenou zahraniční společnost. Hodnota takto převedených úvěrů přitom představovala většinu majetku instituce.

ČNB trvá na svém stanovisku, že způsob, jakým byla předběžným opatřením z roku 2013 omezena činnost WPB Capital, byl přiměřený situaci a závažnosti zjištěných skutečností. Ta je zřejmá z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí vydaných ve správním řízení. ČNB trvá také na tom, že její postup byl zákonný.

Český sektor družstevních záložen prošel rozmachem zejména po roce 2008, kdy byla na základě evropské legislativy přijaté na počátku globální finanční krize zrušena desetiprocentní spoluúčast členů záložny v případě jejího krachu a následné výplaty náhrad vkladů institucí pojištění vkladů. Pojištění vkladů bylo postupně zvyšováno až do 100 tisíc eur (více než 2,5 milionu Kč). Vzhledem k tomu, že pád záložny nenesl pro klienta riziko ztráty vložených prostředků, vzrostla bilanční suma spořitelních družstev během následujících pěti let pětinásobně.

Protože jsou depozita pro záložny jediným dostupným zdrojem volných peněžních prostředků, snažily se vkladatele lákat na vyšší úročení, než jaké nabízely banky. Aby však mohly záložny udržet výplaty těchto úroků, musely poskytovat rizikovější úvěry osobám, které předtím často banky odmítly, anebo „výhodnými nabídkami“ získávat další vkladatele. Jako marketingový tah byla ze strany některých záložen použita i skutečnost, že od roku 2006 převzala dohled nad jejich činností ČNB.

To vše přispělo k rozvoji morálního hazardu vkladatelů–družstevníků. Ti se nechovali jako podílníci se zájmem o řízení družstva, ale jako klienti bank, kteří v případě pádu záložny nemají co ztratit. Z družstevních záložen se tak postupně staly malé banky, které neplnily svou společenskou funkci, jaká je běžná v zahraničí nebo jakou měly i u nás v období před druhou světovou válkou. Fungovaly naopak bez osobního zájmu členů na zdravém fungování záložen a navíc s výrazně nižšími regulatorními požadavky (zejména na kapitál).

Tento vývoj vyústil v sérii pádů záložen, což ohrožovalo nejen tehdejší Fond pojištění vkladů, ale potenciálně také státní rozpočet a celkovou důvěru ve finanční systém. O licenci přišlo nejdříve v roce 2007 České národní spořitelní družstvo. O tři roky později odejmula ČNB povolení Úvěrnímu družstvu PDW, Praha a Vojenské družstevní záložně a v březnu 2012 záložně Unibon – spořitelní a úvěrní družstvo. Na konci roku 2013 ČNB zakázala působit jako družstevní záložna Metropolitnímu spořitelnímu družstvu (MSD). V době finanční krize tak ČNB jako orgán dohledu nad finančním trhem musela věnovat až 30 % všech svých kapacit jenom tomuto segmentu finančního trhu, jehož bilanční suma tvořila méně než 1 % celého finančního trhu v České republice.

S cílem omezit morální hazard a s vidinou toho, že by družstevní záložny neměly fungovat na principu bankovnictví, ale měly by jej doplňovat, prosadila ČNB v roce 2015 legislativní úpravu a následně restrukturalizaci sektoru spořitelních družstev. To jí ostatně již v roce 2012 doporučil i Mezinárodní měnový fond. Nově tak začalo platit, že pokud bilanční suma záložny dosáhne hranice 5 miliard korun, musí přestat růst, nebo zahájit svůj přerod na banku. Příspěvky záložen do Garančního systému pojištění vkladů se zvýšily na dvojnásobek toho, co odvádějí banky a stavební spořitelny. Současně začalo platit, že družstevní záložny mohou úročit vklady svých členů, tedy klientů, maximálně do výše desetinásobku jejich podílu na kapitálu záložny, který navíc není pojištěný. Toto pravidlo „10:1“ pak obstálo i před Ústavním soudem, který v červenci 2018 zamítl návrh na jeho zrušení.