Zkrátit předpis ještě neznamená ulevit těm, kteří se jím řídí. Vojtěch Belling to vysvětluje na jednoduchém příkladu: úplný zákaz investičních pobídek by odstranil řadu složitých pravidel, sám o sobě by však lepší trh nezajistil. Podobně přistupuje i k evropskému dohledu. U některých služeb mu společná kontrola dává smysl, jinde varuje před dvěma úřady, mezi nimiž se může ztratit odpovědnost. Rozhovor proto začínáme tím, kolik prostoru dnes ještě zbývá České národní bance. 

Evropská finanční regulace se v posledních letech výrazně rozšířila a stále větší část pravidel vzniká na evropské úrovni. Jak se tím změnila role České národní banky jako národního regulátora a dohledového orgánu? Má dnes ČNB dostatečný prostor zohledňovat specifika českého finančního trhu? 

Je pravda, že naprostá většina regulace finančního trhu dnes vzniká na úrovni EU. Národní dohledové orgány v EU nejsou „regulátoři“ v užším slova smyslu, na rozdíl např. od orgánů dohledu v USA, neboť regulaci zpravidla netvoří, nýbrž provádějí, resp. dohlížejí nad jejím dodržováním. Do její tvorby vstupují jen zprostředkovaně – ovlivňováním národního legislativního procesu a také v rámci evropských orgánů dohledu. Prostor pro diskreci a zohledňování národních specifik je tedy poměrně omezený. Kromě možnosti ovlivnit podobu národních zákonů v diskusi s ministerstvem financí existuje zejména při konkretizaci existujících povinností cestou podzákonných předpisů, zejména vyhlášek, typicky třeba při reportingu. Nezapomínejme ale, že smyslem jednotné regulace je právě to, aby pravidla byla všude po Evropě stejná. 

ČNB z tohoto důvodu nepodporuje ani tzv. goldplating, tedy doplňování evropských předpisů národními požadavky, s výjimkou případů, kdy je to skutečně nezbytné. 

Více v novém Bankovnictví, k dostání na platformě SEND.