František Dobrota seděl ve své kanceláři a pilně kontroloval políčko na listu IFNREP-254 v buňce AI611. Byl sám se sebou spokojený. Jeho práce byla zodpovědná a byla zárukou fungování stabilního a operačně odolného finančního sektoru. Po vyplnění tabulky se reporty automatizovaně aktualizovaly na decentralizovaných serverech, které měla jejich banka implementované pomocí páté generace technologie blockchain. Technologie to byla krásná, moderní a spolehlivá. Drobnou vadou na kráse byla skutečnost, že k jejímu provozu bylo třeba postavit za městem novou atomovou elektrárnu, ale jelikož její jídelna byla postavena výlučně z recyklovaných materiálů, banka s rezervou splnila poslední verzi SEG požadavků. Se zpožděním ani ne jedné milisekundy byla data posílána na servery BEA. Františkovo štěstí bylo úplné a dokonalé.
Vtom se aktivoval intercom. Volal mu překvapený vrátný. Do budovy se dostavil člověk a chce se prý poradit. Vrátný Františkovi říkal, že se opakovaně snažil odkázat onoho člověka na poslední superverzi jejich on-linové platformy, ale ten člověk se drze vymlouvá, že technologii nerozumí. A co s ním tedy má udělat.
František se překvapeně zarazil. Potřeboval čas, aby si srovnal myšlenky. Nakonec si vzpomněl – ano, kdysi dávno chodil do školy, kde mu říkali, že banka má klienty a těm prý má banka vyjít vstříc. Už sice nevěděl, co slovo klient znamená, ale podvědomě tušil, že se nejedná o stroj ani o umělou inteligenci.
Rozbušilo se mu srdce – uvědomil si totiž, že když se s daným člověkem OSOBNĚ setká, tak získá alespoň 50 bodů do interní soutěže banky! Rozrušen tak jako nikdy za posledních deset let požádal vrátného, ať člověka přivede.
Ve dveřích se objevil člověk – vlastně ne, nebyl to anonymní člověk – byl to důstojný starý muž. Na sobě košili, kravatu a vlněný oblek. František potlačil úsměv a pomyslel si – ano, jako z filmu pro pamětníky. Jeho vzrušení se tím ještě zvýšilo. Rychle nalistoval ve svých Maazon brýlích odpověď na otázku, co dělat, když přijde tzv. klient. V souladu se zobrazenou informací se klidným hlasem zeptal dotyčného, co si přeje.
„Úvěr,“ odpověděl starý muž a dodal, „chci si postavit stříšku na balkoně, když svítí sluníčko.“
František – poprvé toho dne – byl naprosto zmatený. Věděl, co je to stříška, co balkon, co sluníčko – ale co je to úú…úvěr? Naštěstí – přes jeho věk – bylo mu už 90 let – mu paměť výborně sloužila. Vzpomněl si, že kdysi dávno, na semináři RAM, si o úvěrech povídali, a dokonce musel řešit nějaký příklad. Okamžitě získal pevnou půdu pod nohama a rychle odpověděl: „Rozumím, ale my úvěry neposkytujeme.“
V tu chvíli stařík – kterému mohlo být dobrých 110 let – odpověděl: „Prosím? Jsem tu správně v bance?“
„Samozřejmě, jste tu správně, jste v bance,“ odpověděl zdvořile František a usmál se. Starý muž se zdál zmatený, velmi zmatený. A tak František dodal: „Z rozhodnutí Komise Evropy schválené členskými státy v roce 2049 banky přestaly poskytovat úvěry.“
Protože stařík, pro kterého měl František najednou pochopení, nevěřícně zíral, František pokračoval tak, jak byl zvyklý přednášet v kurzu Dějiny bankovnictví v rámci inženýrského studia na ŠVE: „Důvodem bylo to, že některé úvěry lidé nespláceli a bylo nutné je vymáhat. Úplně nejhorší ale bylo to, že se musely samostatně vykazovat. Komise Evropy na základě doporučení BEA proto bankám zakázala půjčovat peníze.“
Stařík vypadal ještě zmatenější. Pak se ale vzchopil a odpověděl dvěma otázkami: „A co tedy mám dělat, a – mimochodem – z čeho vlastně jako banka žijete? Vystudoval jsem ekonomii, a proto mě to zajímá.“
Šťoural, ale zdvořilý, pomyslel si František. A s veškerou vahou svého postavení (byl RCO banky) důstojně odpověděl: „Těší mě, že potkávám kolegu ekonoma. Jsme poslední soukromá banka a jako taková čelíme těžké konkurenci státních bank. Naše akcie se obchodují na burzách ve třech metropolích. Komise Evropy vlastní 49 procent, vláda RČ také 49 procent a zbytek ostatní investoři. Ale abych odpověděl na vaši otázku: naším byznysem je administrace Financial Transaction Tax. Z každé transakce strhneme jedno procento daně, která je příjmem rozpočtu RČ. Za tuto službu dostáváme 15 procent z objemu stržené částky. Polovinu z této částky rozdělíme na nevratných dotacích a z druhé poloviny hradíme mzdy našich zaměstnanců a ostatní náklady,“ dokončil František.
Stařík, jehož obličej najednou změnil barvu, se přeskakujícím hlasem zeptal: „A co tady tedy děláte vy, manažer rizik banky?“
„Kontroluji vyplnění tabulek pro BEA,“ řekl důstojně František. Stařík omdlel a sesunul se na zem.
„Pomoc, pomoc, pomóóóc,“ začal křičet František.
Probudil ho jeho vlastní křik. Byl propocený, hlava ho brněla, ale s úlevou zjistil, že leží ve své posteli. Rychle vstal, osprchoval se, pořádně se nasnídal a rychle se uklidnil. Je rok 2020, pátek. Víkend v Krkonoších s rodinou má před sebou. A práce bude dnes ta nejlepší, jaká může být. V 10:00 (přesně jako vždy) přijede náš vážený klient Josef Svoboda. Má na Moravě fabriku na výrobu extrémně přesných řezných nástrojů, které jsou nejlepší na světě. Chce úvěr na novou linku. Půlku už si našetřil, druhou půlku mu půjčíme my. A jako vždycky splatí o dvě čtvrtletí dříve, než by měl. Je to směšné, pořád jezdí autem, i když by si mohl dovolit vrtulník. Směrnici na Corporate Social Responsibility nemá, ale ve fabrice zaměstnává 30 invalidů, vyasfaltoval silnice v širokém okolí a podporuje všechny místní spolky. A říká mi synku… S úsměvem na rtech vyrazil do práce.
Před jednáním s panem Svobodou si ze zvyku otevřel e-mail. Polil ho studený pot. Jeho šéf mu napsal, že dnes musí všechno zrušit, protože na centrále zapomněli, že dnes musí odpovědět na studii BEA, která zjišťuje náklady na reporting v bankách s cílem tyto náklady snížit. Františkovi se zatočila hlava a omdlel…
Protože každá pohádka má končit dobře a Vánoce jsou před námi, i tentokrát tomu tak bude.
František naštěstí upadl na koberec a nezranil se. Náraz na zem ho probudil. Ne, ne a ne a ne a ne, řekl si. Opláchl si obličej studenou vodou a vytáhl šanon „SME Exposures Concentration: Stability Analysis 2015–2019“. V něm byl jeden list papíru odkazující na analýzu uloženou v datovém skladu a lahev jamajského rumu. Kopl do sebe panáka, rozbalil žvýkačku a zavolal svoji novou kolegyni, která vystudovala kulturologii. Ve svém oboru se sice neuplatnila, ale uměla fantasticky komunikovat s lidmi. „Eliško, pojďte se mnou.“ Přátelsky přivítal pana Svobodu, představil mu Elišku jako úvěrovou specialistku banky a požádal ho, aby jej omluvil. Zatímco si Eliška potykala s Josefem, František domluvil výjimku z ratingového modelu banky a panu Svobodovi zařídil slevu 0,25 % p. a.
A pak se vrhl na studii BEA. Místo toho, aby procházel řádek po řádku všechny analytické účty, nechal si jen vyjet celkové správní náklady banky. Z nich odečetl náklady na pobočkovou síť, marketing, IT a risk. A aby získal požadované náklady na regulaci a reporting, výsledek konzervativně pronásobil jen 80 procenty, protože je pravda, že banka má i RH, účtárnu a kuchyni.
S podepsanou smlouvou v ruce našel Elišku a pana Svobodu v družném rozhovoru o rozdílech mezi hanáckým a horáckým krojem. Přece jen je krásné, že náš byznys je pořád o klientech a vstřícných a vzdělaných zaměstnancích, pomyslel si a na oba se vlídně usmál.
Disclaimer: Uvedený příběh je uměleckou fikcí a veškerá podobnost s žijícími osobami, firmami, organizacemi, právními předpisy a zkratkami nebo jejich přesmyčkami je čistě náhodná.
Autor: Václav Novotný, ředitel, Advanced Risk Management, s.r.o.