Na opačném konci spektra jsou naopak některé její členské státy: Bulharsko se po vstupu do eurozóny potýká s inflací kolem 6 %, Chorvatsko není s 5,4 % o moc lepší. Euro tedy v těchto zemích nevypadá zrovna jako záruka cenové stability. O to zajímavější je srovnání se Slovenskem, kde je inflace téměř dvojnásobná oproti Česku – a to bez jakéhokoliv viditelného přehřívání ekonomiky.

Hlavní důvod, proč Česko v tomto srovnání vychází dobře, jsou energie. Do inflace se u nás stále promítá předchozí vlna zlevňování elektřiny a plynu, zatímco jinde v Evropě už ceny energií znovu rostou. Tento efekt ale nebude trvat věčně.

Při pohledu na jádrovou inflaci už český obrázek tak lichotivý není. Hodnota kolem 3 % nás řadí spíš do horší poloviny evropského žebříčku. Důvod je jasný: služby. Ty zdražují setrvale a bez známek zpomalení a drží českou inflaci nad vodou už několik let. Zboží naopak problém nepředstavuje – pomáhají levnější dovozy. Inflaci tak dnes v Česku živí především domácí faktory, nikoli externí šoky. A v případě služeb se navíc nelze schovat za imputované nájemné, které v harmonizované inflaci vůbec není.

Pozitivní zprávou zůstává, že jádrová inflace je stále pod úrovní základní sazby ČNB. To je oproti eurozóně zásadní rozdíl. Přesto finanční trhy sázejí na to, že ECB bude muset už v červnu alespoň symbolicky zasáhnout. Jisté to ale není – a inflace mezitím může dál sílit. Inflační tlaky se totiž znovu rozjíždějí. A kanály, které začínají v Perském zálivu, se teprve začínají naplno otevírat.