Tomu odpovídá i hodnocení rizik a nejistot plnění inflačního cíle, které bankovní rada vnímá jako celkově vyrovnané. Bankovní rada se shodla, že odpuštění poplatků za obnovitelné zdroje – a tedy i viditelný pokles inflace pod 2 % – je jednorázový faktor, na jehož primární dopady měnová politika nemá reagovat. Debata se ale opět vedla spíše o proinflačních rizicích: setrvačnému růstu cen ve službách, svižnému růstu mezd a expanzivní rozpočtové politice.

Na jestřábí vlnu byla v tomto ohledu naladěna zejména Eva Zamrazilová společně s Janem Kubíčkem, opatrně se vyjadřoval i Jakub Seidler. Podle Kariny Kubelkové je nutné udržovat přísnou měnovou politiku minimálně do doby, než data jasně potvrdí odeznívání domácích inflačních tlaků. Za hlavní kritérium považujeme v tomto smyslu vývoj inflace ve službách, která se v lednu zvýšila na 4,7 %. Bez zřetelnějšího poklesu pod hranici 4 % podle nás zůstane prostor pro nižší sazby velmi omezený. 

Naopak Jan Procházka upozornil na možný prostor pro mírné snížení sazeb při odeznění některých inflačních rizik. Na holubičí notu ale hrál zejména Jan Frait, který kladl důraz na možné protiinflační tlaky plynoucí z vývoje v zahraničí. Znovu zmínil rizika související s neobvykle vysokými valuacemi akciových trhů nebo trhů alternativních aktiv. V tomto ohledu si ale klademe dvě otázky: jaký by byl skutečný dopad na tuzemskou inflaci (skrze slabší korunu spíše pro-inflační), a hlavně proč by měla ČNB na potenciální tržní korekci reagovat preemptivně. 

Celkově je pro nás – ve světle přetrvávajících proinflačních rizik – delší stabilita úrokových sazeb ČNB stále základním scénářem. Přiznáváme ale, že inflace viditelně pod 2 % po celý letošní rok může zvýšit tlak uvnitř bankovní rady na jemné ladění sazeb směrem dolů. Pro centrální banku bude klíčové srozumitelně komunikovat, proč je třeba odhlížet od jednorázových vlivů na inflaci a zaměřit pozornost na cenový vývoj v roce 2027.