Jak se k zavedení sektorové daně v Česku staví Česká bankovní asociace?

Návrhy na sektorové zdanění bank nejsou rozumné. Nejenže jsou tyto daně nesystémové, ale z pohledu růstu ekonomiky, udržení zaměstnanosti a koneckonců i z pohledu celkových příjmů státního rozpočtu by byly ve svém důsledku pro stát i jeho občany nevýhodné. Vážit je třeba také dopady na stabilitu podnikatelského prostředí a rovnost podmínek pro podnikání – tedy na to, co bylo dosud vnímáno jako jedna z dlouhodobých předností české ekonomiky.  

Sektorové zdanění bank bývá často odůvodňováno odlivem dividend k jejich zahraničním vlastníkům. Tento argument je však lichý. Motivem jakéhokoli podnikání a tím i motorem hospodářství je zisk, zahraniční vlastníci se v tomto ohledu chovají stejně jako ti domácí. Vzhledem k vlastnické struktuře české ekonomiky by stejný argument bylo možné použít i ve prospěch zavedení sektorové daně např. na automobilky či vodárny.

Kdy a proč se o sektorových daních začalo hovořit?

Sektorové zdanění bank se dostalo do popředí zájmu a bylo zavedeno v mnoha zemích po finanční krizi 2008/2009. Velké – takzvaně systémově významné banky (*systémově významná banka je taková, jejíž pád by vyvolal zhoubnou řetězovou reakci v národním hospodářství) – se v řadě zemí dostaly do problémů a byly zachraňovány z peněz daňových poplatníků. Důvodem zavedení sektorových daní pak bylo buď vytvoření finančních rezerv pro zvýšení odolnosti systému, nebo aby banky zaplatily svůj podíl na nákladech na své ozdravení, které hradily státy, respektive jejich daňoví poplatníci.

V České republice byla ovšem situace jiná – banky byly dostatečně kapitálově silné, krizi přestály bez pomoci daňových poplatníků, a naopak v nejtěžších chvílích hospodářského poklesu prokazatelně pomáhaly hospodářský pokles i jeho důsledky zmírňovat.

Nutno dodat, že na základě zkušeností s finanční krizí byly v zemích Evropské unie, tedy i v České republice, zavedeny tzv. rezoluční fondy, do nichž banky přispívají nemalými částkami jako „pojištění“ právě pro případ krize. Zároveň byly zvýšeny požadavky na vlastní kapitál bank a byla sjednocena pravidla pro úhradu ztrát v případě insolvence banky (tzv. pravidlo bail-in, kdy ztrátu uhrazují v první řadě akcionáři, pak nezajištění věřitelé a teprve poté, je-li banka systémově významná a není tedy žádoucí ji nechat zbankrotovat, přichází na řadu rezoluční fond).

Banky také přispívají finančními prostředky do fondu pojištění vkladů.

Jaké dopady na banky, jejich klienty i na celou ekonomiku by mělo zavedení sektorové daně?

Sektorová daň na banky by významným způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, omezila by disponibilní zdroje bank na poskytování úvěrů a tím by vyvolala nebezpečí oslabení ekonomického výkonu a zvýšení nezaměstnanosti. Zdražily by se úvěry firmám i individuálním klientům. Daň by negativně ovlivnila důvěru investorů v ekonomiku a stabilitu podnikatelského prostředí.

Promítly by banky náklady daně do cen a nechaly tyto náklady dopadnout na klienty, nebo tomu zamezí konkurenční prostředí?

Objevil se názor, že prostředí v českém bankovnictví je velmi konkurenční, a proto vlastníci bank nepřenesou dopad daně na své klienty ani partnery. Skutečnost, že tržní prostředí je vysoce konkurenční, potvrzuje i výše tzv. Herfindahl-Hirschmanův indexu koncentrace trhu. Ten se používá pro vyjádření intenzity konkurenčního prostředí a v naprosté většině oblastí bankovní aktivity se pohybuje hluboko pod limitně přijatelnými hodnotami koncentrace, a to podle přístupů Evropské komise (DG Competition). Navíc tento ukazatel ve většině oblastí dlouhodobě soustavně klesá – to znamená, že intenzita konkurence v českém bankovním systému v průběhu času narůstá.

Je však iluzí si myslet, že konkurence odvrátí dopad daně na klienty. Mezinárodní zkušenosti, zmapované studiemi renomovaných institucí na více než reprezentativním vzorku evropských bank, ukazují, že bankovní daně na klienty dopadají zcela jistě v oblasti cenotvorby produktů a služeb.

Ostatně i obecnější pohled na daně říká, že přenos rostoucího daňového břemene na spotřebitele je běžným jevem – viděli jsme to třeba u spotřebních daní na paliva nebo cigarety (kde stát dokonce daně zvyšoval i proto, aby cenu cigaret zvýšil).

Současně by však bylo přílišným zjednodušením redukovat otázku dopadu daní pouze na cenu produktů a služeb. V žádném případě totiž nelze odhlédnout od dalších souvislostí, jako je negativní dopad na finanční obslužnost ekonomiky, na výkon ekonomiky, na nezaměstnanost a v neposlední řadě v konečném důsledku i na oslabení příjmů státního rozpočtu. Pominout nelze ani nepříznivý dopad sektorové daně na vnímání země a jejího trhu zahraničními investory.

Posílí sektorová daň příjmy státního rozpočtu?

Existují také případy, kdy státy bankovní sektorovou daň zavedly s vizí zvýšení obecných rozpočtových příjmů, v konečném důsledku však tento krok nesplnil očekávání. Mnohé respektované mezinárodní instituce navíc zastávají názor, že zavedení daně za účelem podpory státního rozpočtu může významně narušit finanční stabilitu systému. Takovéto kroky by měly být pečlivě zváženy, respektive porovnat veškeré náklady a rizika.

Získat dodatečné příjmy do rozpočtu je motivací návrhů na sektorovou daň i v České republice. Ti, co bankovní daň chtějí zavést, argumentují zejména tím, že bude zdrojem pro zvýšení sociálních plateb – jednou důchodcům, jindy rodinám... Tato argumentace je však čistě populistická a zavádějící. České právo nezná účelovou vazbu státních rozpočtových příjmů na rozpočtové výdaje a ani neexistují žádné kontrolní mechanismy, které by dokázaly ohlídat, aby výnos jakékoliv nové daně byl použit na slíbený účel.