Jan Vidrna má s problematikou trestní odpovědnosti právnických osob a compliance, i se zvláštním ohledem na banky, bohaté zkušenosti. Obhajoval například vůbec první trestně stíhanou firmu v České republice. „Pokud se dostanete do problémů a do jakékoliv sporné situace, jděte cestou průzkumu bojem. Jděte cestou, kterou bude vyvolávat rozhodnutí. Ať svědek odmítne výpověď, pokud by měl ohrozit zaměstnavatele a tím i sebe a svoji rodinu, ať banka odmítne vydat usvědčující dokumenty - nikdo není povinen se obviňovat, ani firma. Díky tomu se dostaneme do nejvyšších soudních instancí, které nám řeknou, co je správné a co správné není,“ říká doktor Vidrna.

Co by měla udělat banka či jiná finanční instituce, pokud zjistí, že je stíhaný její firemní klient?

Je to velice citlivá otázka, máme tu totiž presumpci neviny. Banka ale má na druhou stranu povinnost být obezřetná, chránit majetek svých akcionářů a podobně. Představme si například situaci, kdy korporátní klient čerpá úvěr a banka zjistí, že je tento klient stíhán pro úvěrový podvod. Prvotní otázkou vůbec je, jak by to měla banka zjistit. Klient totiž není nikdy povinen to bance nahlašovat, podobně jako zaměstnanec nemusí zaměstnavateli říkat, že je trestně stíhaný. Až do právní moci odsuzujícího rozsudku se totiž předpokládá, že je nevinný. Ne každé stíhání také skončí obžalobou a ne každá obžaloba skončí odsouzením. Příkladů známe mnoho, některé případy začínají velice hlasitě, ale končí velice tiše. Už z těchto důvodů je to tedy velice delikátní otázka. Klient ale může být i tak solidní a bance to sám sdělit. Banka by měla zvažovat několik kritérií. Například jak dlouhodobá je spolupráce s oním určitým klientem, jaké s ním má – a s jeho spolehlivostí – zkušenosti. Pokud je to možné, rovněž je dobré cokoliv zjistit o trestním stíhání a o jeho okolnostech. Důležitá je pak vzájemná komunikace, vyjasnění stanovisek a dohoda o tom, co se bude dělat dál. Ta situace totiž není dobrá ani pro jednu stranu. 

A pokud by nebyla firma stíhána v souvislosti s možnou hospodářskou kriminalitou? Jak by se měla zachovat banka?

I to je samozřejmě možné, například pro poškození lesa nebo ohrožení životního prostředí z nedbalosti. To je věc, která s tímto vztahem a jeho obsahem prakticky nesouvisí. Banka by v těchto případech neměla mít důvod ke znepokojení. Ale i tak je to citlivé, je nutné pečlivě zvažovat různé varianty. Jde o bankovní etiku. Pokud vím, v bankovním sektoru se dlouhodobě uplatňuje heslo „poznej svého klienta“. Podle etického kodexu České bankovní asociace to ale neznamená oprávnění nepřiměřeně narušovat soukromí klienta a jeho právo na ochranu osobnosti. Takže to má své meze, protože klientovi nemůžete lézt do soukromí. 

Může se zaměstnanec banky, který sjednává například úvěrovou smlouvu, klienta zeptat, zda není náhodou stíhán či zda mu nehrozí nějaké obdobné riziko?

Je to velmi sporné. I banky se totiž pohybují v konkurenčním prostředí. Klient může říct, že se mu takovéto otázky vůbec nelíbí a půjde do banky, kde se ho na něco podobného ptát nebudou. 

Tedy právo na tuto otázku odpověď nedává?

Každá banka chce získat klienty a nechce jim znepříjemňovat život. Samozřejmě má ale jako ostatní korporace povinnost starat se o svůj majetek jako řádný hospodář, což s tím rovněž souvisí. Opravdu jsou to tedy citlivé otázky, které je nutné řešit ad hoc, podle okolností konkrétního případu. Ke klientovi, který je dvacet let spolehlivý, banka zvolí asi jiný přístup než ve chvíli, kdy u ní bude měsíc. Risk management banky tak musí zvažovat řadu hledisek. 

Jak se vůbec zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim osvědčuje?

Ústavněprávní výbor Poslanecké sněmovny nedávno projednával návrh původně paní ministryně Válkové. Ten by v podstatě otočil princip, který stanoví, za co je možné právnickou osobu stíhat. Šlo by to za všechny trestné činy, kromě těch výslovně vyloučených, což by byla například soulož mezi příbuznými. Dnes je to obráceně. V zákoně je explicitně vyjmenováno asi 80 trestných činů, pro které pouze mohou být právnické osoby stíhány. Na výboru se ale návrh velmi kritizoval, vystoupil proti němu například i pan profesor Jelínek, vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Zaznělo tam, že je tento zákon aplikován chaoticky, orgány činné v trestním řízení si s ním nevědí rady a že by bylo dosti anarchistické, kdyby do této situace přibylo ještě dalších více než 120 trestných činů. Skončilo to tím, že Ministerstvu spravedlnosti bylo uloženo zpracovat komplexní pozměňovací návrh zákona. Jestli se tak otevře Pandořina skříňka, máme se opravdu na co těšit. Pokud se jedná o počty stíhaných právnických osob, nemám aktuální údaje, ale domnívám se, že případů jsou stále jen desítky. 

Z jakého důvodu?

Je to asi jakýsi začarovaný kruh. Orgány činné v trestním řízení nedostaly obecně závazný výklad, zatím neexistuje relevantní judikatura a komentáře, které k zákonu vyšly, samozřejmě nejsou prameny práva. Navíc je v zákoně dosti problémů. Obsahuje pojmy jako „spravedlivě požadovat“, „lze“, „povaha věci“ a tak dále. Mají z toho tedy obavy a nehrnou se do případů, které by mohly mít po vystoupení do vyšších justičních výšin judikatorní přesahy. Tím se ovšem eliminuje právě ta možnost judikatury, takže přetrvávají pochybnosti.

Obávají se ale právnické osoby tohoto zákona? Sledujete poptávku po poradenství tohoto druhu?

Nyní jsem toto téma dva dny přednášel. Zájem tedy je. Ale korporátních subjektů – veřejných obchodních společností, komanditních společností, akciových společností, společností s ručením omezeným a družstev – je v České republice asi 380 tisíc. A to v rozmezí od „kuchyňských“ společností až po nadnárodní giganty. Je tam tedy velmi různá úroveň právního vědomí a péče o firemní kulturu, prevenci rizik a podobně. Nedá se to tedy úplně zobecnit, ale dosud nebyla odsouzena žádná významná firma, která by přitáhla mediální pozornost. Stíhány jsou například Česká pošta nebo Metrostav. Stíhána je také skupina právnických osob v případě doktora Ratha, různé stavební firmy či dodavatelé zdravotnické techniky. To všechno samozřejmě u soudu přinese pozornost.

Kde je v zákoně problém? Proč orgány činné v trestním řízení nevědí, jak jej uchopit?

Jde totiž zatím zejména o hospodářskou kriminalitu, s níž jsou často problémy i v případě fyzických osob. Všechno to totiž zpravidla trvá strašlivě dlouho. Do toho přistupuje fakt, že tu máme jakéhosi nového nehmotného pachatele, za kterého jedná určitá fyzická osoba. Jsou tam především nejasná procesní pravidla. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob je totiž speciální, ale pokud něco neupravuje, sáhne se po trestním řádu. V příslušných souvislostech se obdobně aplikuje trestní zákoník. V zákoně jsou ale i určitá hluchá místa, která se dosud neřešila. Jaká je přesně pozice osoby, která koná za právnickou osobu úkony? Jak se s ní má formálně zacházet například při skončení řízení proti právnické osobě? Je odsouzená fyzická osoba povinna v jiném řízení jako svědek vypovídat proti své firmě? Je zaměstnanec oprávněn odmítnout výpověď, pokud by vystavil svého zaměstnavatele nebezpečí zrušení, když dává jemu a jeho rodině obživu? Je firma povinna po vyzvání orgány činnými v trestním řízení vydat dokumenty, které ji z trestné činnosti usvědčí? Nikdo přece není povinen obviňovat sám sebe a v literatuře už se běžně objevuje názor, že stíhaná právnická osoba má stejná ústavní práva jako ta fyzická.

Všechno z toho může dopadnout i na banky. Existují ale u nich i další specifické a neřešené otázky tohoto typu?

Ano, například je možné, aby byl v případě stíhání a odsouzení korporátního klienta banky uložen trest propadnutí majetku nebo věci, která je současně bankovní zástavou? Tady je opravdu na místě velký otazník. Nebylo to dosud řešeno, našel jsem jediný případ, který byl ale jiného rázu. V tom bylo zástavou, myslím, motorové vozidlo a soud uložil jeho propadnutí nebo zabrání. Bez ohledu na to, že věc sloužila jako zástava. To je tedy otázka, která podobně jako tisíc dalších v souvislosti s tímto zákonem nebyla řešena, ale bylo by dobré, aby se o nich vědělo. Protože tyto situace mohou nastat a lidé by měli uvažovat o jejich případném řešení. 

Kdo na tyto otázky odpoví? Až soudy?

Praxe. Často říkám, že pokud se dostanete do problémů a do jakékoliv sporné situace, jděte cestou průzkumu bojem. Jděte cestou, kterou bude vyvolávat rozhodnutí. Ať svědek odmítne výpověď, nevydávejte jim dokumenty. Díky tomu se dostaneme do nejvyšších soudních instancí, které nám řeknou, co je správné a co správné není. Máme zde přece Nejvyšší soud a Ústavní soud.

Tedy opravdu se toho nebát?

Nebát se toho, využívat opravné prostředky a vyvolávat rozhodnutí, která budou následně vodítkem pro podobné případy v budoucnosti.

Potvrzuje se, že banky přistupují k riziku spojenému se zákonem o trestní odpovědnosti právnických osob nejodpovědněji?

Banky jsou k tomu povinny, mají totiž velmi podrobnou speciální úpravu, zejména v příslušné vyhlášce o výkonu činnosti. Tam je opravdu velmi podrobně rozpracováno, jaká musí dodržovat pravidla kontroly, auditu, risk managementu a tak dále. Vždy jsou tak na rizika lépe připraveny, navíc podléhají průběžné kontrole. Obecně vzato tak existuje spíše menší možnost, že se právě u bank něco stane. Samozřejmě ale přicházejí vnější rizika ze strany klientů. 

Zákon o trestní odpovědnosti firem přitom u bank předpokládá specifický systém. Z jakého důvodu?

Ano, speciální úprava přichází ke slovu, pokud má být uložen trest zrušení právnické osoby či obdobně trest propadnutí majetku nebo zákazu činnosti. U bank, pojišťoven, zajišťoven, úvěrových družstev, obchodníků s cennými papíry a tak dále, se vyžaduje vyjádření České národní banky. V případě komoditních burz je to podobné. Důvod je jasný. Postihem korporátního subjektu by nastaly šířící se vlny dalších problémů pro třetí osoby, které za to nemohou a mají v bance uloženy své peníze, nebo mají domluveny jiné závazky. Právě proto, že jsou pravidla tak podrobná, však není předpokládáno, že by došlo uvnitř nějaké banky k něčemu, co by tak drastické tresty ospravedlňovalo. Ale ano, pokud by k tomu došlo, Česká národní banka se musí vyjádřit a soud je povinen k tomu přihlédnout. 

Je už zcela jasné, za jednání kterých osob banky odpovídají?

Podle zákona jde zejména o členy statutárních orgánů, osoby oprávněné za právnickou osobu jednat – to jsou například prokuristé, ředitelé odštěpných závodů či pověření zaměstnanci, dále veškeré řídící a kontrolní osoby. Což může být generální ředitel, ale v mimobankovní sféře třeba i mistr, který řídí dva zedníky. Jde také o osoby, které fakticky vykonávají vliv, tedy například osoba, která řídí bílého koně, ale formálně není na danou právnickou osobu nijak navázána. Všeobecně vzato, u všech těchto osob může být vyvozena trestní odpovědnost právnické osoby velmi snadno. Tam se lze potom velmi obtížně hájit. Fyzická osoba se ale musí současně dopustit „přičitatelného“ trestného činu v zájmu, v rámci nebo jménem právnické osoby. Šance na obhajobu je pak zejména tím, že přece nebylo v zájmu právnické osoby, aby dosáhla cíle nelegálním způsobem. U běžných zaměstnanců jsou možnosti obhajoby právnické osoby širší. Současně je to ale velmi skryté nebezpečí například u fúzí a akvizic. Představte si situaci, že někdo koupí podnik, ve kterém fyzická osoba kdysi páchala určitou trestnou činnost, trestní odpovědnost pak na nabyvatele přejde spolu s podnikem. Může to být opravdu velký potenciální problém.

Jaká opatření doporučujete učinit?

Nikdo by si načerpané informace neměl nechávat pro sebe, ale na jejich základě by se měl podívat na svou činnost z jiného úhlu. Jsou totiž vnitřní rizika, management a zaměstnanci. Pak jsou vnější rizika, obchodní partneři a třeba i stát, pokud mu neplatíme daně, můžeme být za to stíháni. Ve firmě by se tedy měl zavést základní pořádek, konkrétní viník by se neměl hledat až ve chvíli, kdy se něco stane. Zkuste dosáhnout toho, aby byly vaše veškeré rozhodovací a schvalovací procesy řádně dokumentovány, zaneseny v písemné formě a transparentně. Nedělejte žádné transakce ve vztahu právní nejistoty. Pokud si nejste jisti, nechte si předem zpracovat analýzu trestněprávních rizik. Problémem však je, že podnikoví právníci většinou nepracují s trestním právem. Nemohou být tedy ve všech případech schopni trestněprávní riziko posoudit, je tedy vhodná ad hoc konzultace s odborníkem na trestní právo. Ten řekne, co hrozí a co udělat, nebo co naopak nedělat.

Vyplatí se přijmout určité vnitřní dokumenty, jako například etický kodex?

Je to trochu problém. Etika jde sice dále než právo, ale není tak vymahatelná. Zaměstnance je možné propustit jen ve chvíli, kdy jsou naplněny podmínky zákoníku práce. Ale tím, že firma přijme etický kodex, dává najevo, že je ochotna jít nad rámec zákona. A pokud dodržuje etiku, tím spíše dodržuje zákon. Dává to najevo vůči zaměstnancům, vůči státu i vůči obchodním partnerům.

Jaká panuje situace u whistleblowingu?

Whistleblower byl chlapec, který hlídal ve staré Anglii sad. Pokud přišel zloděj, chlapec zapískal a utekl, protože nebyl disponován k tomu, aby s narušitelem bojoval. Je to tedy termín, který se používá pro určité hlášení o nějakém nešvaru, který může vést k problémům. O hlášení přitom jde zejména uvnitř určité organizace. Z doby socialismu jsme ale na to nebyli zvyklí, bylo to něco, co je „pod kamenem“. Jakési udávání a špiclování. Ve firmách ale musíme pěstovat pocit solidarity. Pokud zaměstnanec zjistí, že se děje něco nekalého, měl by mít možnost to oznámit. Měl by vědět, komu to ohlásit a že se mu nic nestane. Ani když bude mít pravdu, ani když se třeba splete. Tato povinnost je přitom výslovně stanovena například v koncernu Fiat. Bere se to už jako běžné, například IT inženýr totiž může udělat velký problém a přivést firmu prakticky k výmazu v trestním rejstříku. Je tedy potřeba se chovat jinak, než bylo dříve zvykem.

Co je vhodným řešením? Určitá protikorupční e-mailová adresa nebo telefonická linka?

Záleží na tom, jak je společnost velká. Pokud v ní pracují tři zaměstnanci, je to něco jiného než banka, která má tisíce zaměstnanců a desítky poboček. Obecně je tedy jen potřeba znát systém, vědět na koho je možné se s důvěrou uvnitř korporace obrátit. Kdo s touto informací relevantně naloží.

Jak je trestní právo v současnosti využíváno? Je to něco, co se v průběhu let mění?

Nechci zobecňovat, ale všechno je v lidech. Narážíme s klienty na případy, kdy jsme velice udiveni způsobem, jak neobjektivně jsou hodnoceny důkazy a jak je postupováno. Na druhou stranu jsme někdy příjemně překvapeni, že je uložen velmi rozumný trest, který zohlední okolnosti případu. Nejde tedy o to, že by byly normy nekvalitní, ale spíše o otázku jejich aplikace v konkrétních případech.

Říká se, že v tomto panuje lepší situace u násilné kriminality než u té hospodářské. 

Násilná kriminalita je transparentní. Pravidla hry jsou jasná, jsou tam hmatatelné důkazy, otisky, stopy, fotografie a podobně. Hospodářská kriminalita je, mám pocit, pro orgány v trestním řízení stále zvláštní a podivná sféra. Narážejí někdy na věci, se kterými se ještě nesetkaly. Nutné jsou někdy velmi složité znalecké posudky, některé pojmy mohou mít různý výklad. Obecně vzato je zkrátka jednodušší vyšetřovat vraždu, než úvěrový podvod.

JUDr. Jan Vidrna 
Advokát spolupracující s kanceláří Dáňa, Pergl a partneři

Expert na oblast trestní odpovědnosti právnických osob a další oblasti trestního práva. 
Napsal desítky článků, je spoluautorem děl Trestní odpovědnost obchodních společností a územních samosprávných celků a Zaměstnanci v objektivu kamer.