A jako takový má na trhu jistě své místo a může sloužit jako rozumná alternativa k některým spořicím nebo termínovaným účtům. Problém ale nastává ve chvíli, kdy mimořádnou popularitu spořících dluhopisů zasadíme do širšího kontextu chování českých domácností. Platí totiž jednoduchá poučka: bohatství se nebuduje spořením, ale investováním. Tedy ochotou nést přiměřené riziko výměnou za vyšší očekávaný výnos. Právě to typicky nabízejí akciové trhy, které jsou v dlouhém horizontu schopné porážet inflaci a zásadním způsobem přispět k budování finančního bohatství.

Pokud jde o naše finance, jsme historicky velmi konzervativní národ. S nevelkou nadsázkou platí, že Češi znají hlavně dva typy investic: spořák a cihlu. Úspěch spořicích dluhopisů posiluje první z nich, nemovitostní boom zase odráží druhý. Z makroekonomického pohledu přitom nejde – zejména v případě existujících nemovitostí – o produktivní investice, nýbrž o uzamčení úspor v betonu. Česká ekonomika potřebuje přesný opak: více kapitálu, který nebude jen bezpečně zaparkovaný, ale bude skutečně pracovat.

Jako Češi umíme skvěle spořit. Pokud ale chceme dlouhodobě zvyšovat svůj blahobyt, musíme se naučit více investovat. A to vyžaduje netriviální posun v mentálním nastavení. Ten je po roce 2020 viditelný u mladší generace, kdy se investování výrazně demokratizovalo. Má to ale své riziko: většina mladších investorů zatím nezažila opravdu bolestivý a dlouhý propad trhů – tedy na tvrdou realitu a získání zkušeností teprve čekají.

U nemalé části populace navíc bude investování čím dál větší nutností. Vzhledem k nepříznivé demografii a rostoucímu tlaku na veřejné finance totiž nelze spoléhat na to, že stát bude v budoucnu schopen poskytovat své služby ve stejné kvalitě a rozsahu jako dnes. O to důležitější roli bude hrát investování. Jeho nutnou podmínkou je mentální posun od hledání bezpečného úroku k dlouhodobému budování bohatství s přijetím přiměřeného rizika.