Na první pohled je tedy ideálním důvodem k tomu, aby centrální bankéři znovu sáhli na úrokové sazby a posunuli je směrem k vytoužené neutrální úrovni. Takto by mohlo být rozhodování velmi snadné, nicméně museli by zároveň zcela odhlédnout od všeho ostatního. Od politiky ECB, stejně jako od faktu, že naše ekonomika teprve se zpožděním následuje západní Evropu a zpomaluje. A vlastně by tak vlastně přehlíželi i svoji stávající prognózu, která sice s růstem sazeb počítá, ale současně „předvídá“ i jejich brzký rychlý propad. Dokonce pod současnou úroveň, mimo jiné proto, že inflace na horizontu měnové politiky bude mít navzdory své současné úrovni tendenci vracet se zpět k cíli.

Takže vlastně ani poslední vysoké číslo inflace nemusí být samo o sobě tím posledním impulsem, který by přeskupil většinu hlasů v bankovní radě. Napomohlo však alespoň finančním trhům téměř úplně se odpoutat od snů o přicházejícím Armageddonu, který měl přinést radikální propad úrokových sazeb a kdoví co ještě. ČNB sice už od loňského května na sazby nesáhla, avšak dlouhé sazby za tu dobu dokázaly propadnout pod hranici jednoho procenta a nyní – v případě desetiletého swapu – se znovu vyšplhat nad úroveň 1,80 %. Na to, že se za posledního půl roku až tak moc nestalo, je skok o 90 bodů nahoru docela slušný návrat k “normálu”.

Inflace v ČR je samozřejmě vysoká a nejspíše nad trojkou zůstane hned několik měsíců. Dál totiž svižně porostou náklady na bydlení jako nejvýznamnějšího inflačního hybatele s největším podílem na spotřebitelském koši. K tomu navíc musíme počítat i s rekordním zvýšením spotřebních daní z tabákových výrobků a alkoholu, takže o inflaci nejspíše nebude nouze ani letos. Nejisté jako vždy zůstávají ceny potraviny, kterými stejně jako v ostatních zemích střední a východní Evropy (nikoliv té západní) už několik měsíců hýbe prudké zdražování vepřového. Přesto pravděpodobnost, že ve druhém pololetí se tuzemská inflace začne vracet k dvojce, zůstává i nadále vysoká, takže zřejmě únorové zasedání ČNB nepřinese žádnou změnu.