Hospodaření ECB se přitom bude dostávat pod stále výraznější tlak z titulu rostoucích sazeb, kterými úročí – politikami QE nafouknuté – rezervy komerčních bank v eurozóně, zatímco na straně aktiv stojí typicky nízko úročené státní dluhopisy.

Navzdory obavám, které občas na finančním trhu zaznívají, nejsou tyto účetní ztráty z pohledu fungování měnové politiky žádným problémem. Centrální banka totiž nemůže nikdy zbankrotovat, ani jí nemohou dojít peníze. V dlouhém období bude vždy zisková díky příjmu z ražebného, resp. monopolu na tisk oběživa a tvorbu rezerv. Centrální banka může tudíž operovat i se záporným kapitálem, aniž by to omezilo její kapacitu provádět měnovou politiku a doručit cenovou stabilitu.

To byl ostatně dlouhodobě případ ČNB, která v letech 2001-2013 fungovala se záporným kapitálem, primárně v důsledku kurzových ztrát na cizoměnových aktivech. V roce 2022 se kapitál ČNB opět propadl do záporu, přičemž tuzemská centrální banka není v tomto zdaleka ojedinělá – v podobném režimu funguje v důsledku agresivního růstu sazeb aktuálně de facto i americký Fed. V obou případech platí, že centrální banka může bez problému provádět měnovou politiku, aniž by byla potřeba rekapitalizace z veřejných rozpočtů – současná účetní ztráta se jednoduše zaúčtuje oproti budoucím ziskům.

Účetní ztráta centrální banky by se mohla stát problémem jedině v momentě, kdy by se toto téma stalo politickým a ohrožovalo by schopnost centrální banky nezávisle provádět měnovou politiku. Jinak řečeno, pokud by se centrální banka dostala pod politický tlak, aby co nejdříve začala generovat zisky a ty odvádět do státního rozpočtu. Vzhledem k tomu, že ČNB za celou svou historii neodvedla do rozpočtu ani korunu, u nás tento scénář naštěstí nehrozí.