Variaci na téma kvantitativní uvolňování domácí provenience byl aktivistický krok ČNB, která na podporu programu cílování inflace vyhlásila od podzimu 2013 kurzový závazek, který svědomitě po čtyři roky plnila, ač podle názoru velké části odborné komunity nebyl k takovému krok důvod, nehrozila bankovní krize a vážnou hrozbou nebyla ani cenová deflace. Českou ekonomiku tak v současnosti obsluhuje téměř 2,5 x více likvidních peněz, než tomu bylo před deseti léty.

Příklad distorze vyvolané nadměrnou likviditou je mimo jiné stále se přifukující bublina ceny bytů, v této oblasti se naše hlavní město propracovalo mezi evropskými metropolemi na nejpřednější místo. Růst cen bydlení narušuje sociální smír mezi mladší a starší generací, v tomto ohledu k tomu přispívají i některé ambivalentní aktuální kroky našich politiků. Zákonodárci projednávaný kontraverzní daňový balíček mimo jiné obsahuje záměr zdvojnásobit poplatek za zápis do katastru nemovitostí, ač pracnost, jako jediné měřitelné kritérium ceny tohoto úkonu, se evidentně nezdvojnásobila, naopak spíše klesla a tuto položku budou většinově platit mladší generace. Přitom hlavní důvod pro snahu politiků o získání dodatečných zdrojů veřejných financí tohoto druhu jsou stále rostoucí mandatorní výdaje na postaktivní financování – důvod potřeby přerozdělování je zřejmý: počet postaktivních potenciálních voličů má tendenci rychlého růstu.

Další symptomatickou skutečností dnešní doby, mající původ v reakci na krizi, je zextenzivňování regulací všeho druhu, oblíbenými oblastmi státních regulátorů jsou finanční instituce a institut ochrany spotřebitele. Zvýšený vliv státních aparátů na řízení ekonomik se tak v konkrétních případech dostává stále více do rozporu se zákonitostmi tržní spontaneity. V souvislosti s diskusí o sociálním benefitu regulace konstruované ve prospěch klienta, respektive jeho ochrany jako spotřebitele, jsme již před časem upozorňovali, že administrativně náročná ochrana spotřebitele má své nikoliv zanedbatelné transakční náklady. Tyto náklady nakonec v ceně služby zaplatí spotřebitel, v jehož prospěch je daná ochrana regulátorem požadována. Přemíra regulace vytváří u klientů falešný pocit bezpečí a naprosté ochrany a tudíž i pocit zbytečnosti zabývat se vlastní finanční gramotností.

Tato popisovaná dilemata jsme ilustrovali v rámci polemiky o výkladu, jaké náklady je věřitel oprávněn požadovat po spotřebiteli k náhradě v souvislosti předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení. Na začátku tohoto roku probíhala na toto téma živá diskuse v odborné veřejnosti, kterou v na jaře 2019 ukončila ČNB oficiálním výkladem pojmu účelně vynaložené náklady, které vzniknou věřiteli v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení. Podle představ ČNB měl jednotný výklad dále zpřesnit regulaci hypotéčního trh tak, aby byla více zajištěna jeho stabilita a posílena ochrana spotřebitele, to vše v reminiscenci na zkušenosti s minulou finanční krizí a klíčovou rolí hypotečního trhu v ní. Podle názoru ČNB centrální banka tímto zpřesňujícím březnovým výkladem reagovala na do té doby nejasnou formulaci v zákoně o spotřebitelském úvěru, která vyvolávala opakující se dotazy veřejnosti i poskytovatelů spotřebitelských úvěrů na bydlení, cílem mělo být i zamezení v některých případech nadsazených vysokých nákladů účtovaných klientům bankami.

Podle tohoto výkladu mohou banky klientům účtovat pouze ty náklady, které přímo souvisejí s předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení a jejichž výše je zároveň odůvodněná. Tyto podmínky splňují zejména administrativní náklady poskytovatele na realizaci předčasného splacení související přímo se zpracováním a realizací žádosti spotřebitele, poplatky za katastr nemovitostí, poštovné, náklady na tisk a kopírování dokumentů, telefonní poplatky či spotřebované kancelářské potřeby, atd. S jistým zjednodušením lze březnový výklad dohledového orgánu vyložit tak, že připouští úhradu pouze administrativních nákladů. Toto pojetí, podle názoru oponentů jednak nereflektuje duch evropských norem pro tuto oblast, jednak je ovlivněn zmiňovanou módní, ale také značně kontraverzní mantrou ochrany spotřebitele a je v rozporu s koncepcí RIA. Po již relativně krátké době se ukazují určité nedostatky deklarovaného výkladu, který se celkově jeví jako příliš restriktivní.

Za účelem navrhnout regulátorovi únosnou modifikaci výkladu ohledně nákladů spojených s předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení požádala Česká bankovní asociace o stanovisko a eventuální kvantifikaci kompensace bankovním věřitelem účelně vynaložených nákladů předčasně splaceného hypotéčního úvěru nezávislé vědecké pracoviště katedry bankovnictví a pojišťovnictví Vysoké školy ekonomické v Praze. Z vypracovaného podkladového materiálu vcelku VŠE jednoznačně plyne, že věřitel by měl mít možnost do účelně vynaložených nákladů vyúčtovat spotřebiteli náklady spojené s cenou zdrojů zejména z důvodu, že právo na předčasné splacení úvěru, které má spotřebitel, představuje cenu kvantifikující míru výhody pro spotřebitele a nevýhody pro věřitele, a v souladu s principem ekvivalence by tento náklad měl nést ten subjekt ve smluvním vztahu, který toto právo využije.

Pokud nebude tento předpoklad fungování principu ekvivalence do pojmu účelně vynaložených nákladů zahrnut a v současném posledním deklarování pojmu ze strany ČNB obsažen není, pak tato skutečnost bude mít negativní dopady spočívající jednak v rozložení ceny tohoto práva na všechny spotřebitele čerpající úvěr, a tedy i plošné zdražení úvěru, jinými slovy s dopadem i na ty, kteří předčasného splacení úvěru nevyužijí, jednak pokud by tento faktor věřitel nepromítl do zdražení úvěrů, riziko předčasného splacení by zůstalo na něm a v případě významnějšího poklesu úrokových sazeb by to mohlo ohrozit stabilitu věřitele. A to by ve svém důsledku logicky vedlo k omezení nabídky spotřebitelských úvěrů s fixním úročením zejm. na delší období.

Podkladový materiál pracoviště VŠE nabízí vzorce pro dvě možné varianty výpočtu účelně vynaložených nákladů buď se zahrnutím kalkulace nákladů na základě úrokových sazeb z úvěrů, nebo se započtením kalkulace nákladů na základě ceny zdrojů. Zapracování výstupů z podkladu vysokoškolského pracoviště do výkladu pojmu účelně vynaložené náklady předčasně splaceného hypotéčního úvěru by znamenalo pozitivní dílčí krok směrem k principu ekvivalence a tržní spontaneity v současném až příliš přeregulovaném finančním světě, kdy se navíc administrativně pojatá ochrana spotřebitele míjí účinkem a vede spíše k dalším disharmoniím v evolučním vývoji ekonomických systémů a jen ubírá výhody, které spotřebiteli volná soutěž na trhu bankovních produktů přináší.

Autor textu: Jaroslav Daňhel. 
Jaroslav Daňhel (1943) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor finance a ekonomicko-matematické výpočty. Od roku 1961 do roku 1995 pracoval v České pojišťovně, kde vystřídal různé pozice, po založení akciové společnosti se stal místopředsedou představenstva a předsedou představenstva Kapitálové investiční společnosti ČP, a. s., Od roku 1975 spolupracoval s Fakultu financí a účetnictví, katedrou bankovnictví a pojišťovnictví, v roce 2003 byl jmenován profesorem v oboru finance. Od roku 2001 je členem Vědeckého grémia při České bankovní asociaci,  je členem vědeckých rad vysokých škol: Fakulty financí a účetnictví a Národohospodářské fakulty VŠE v Praze a ekonomické fakulty TUL v Liberci. Je členem ediční rady časopisu Politická ekonomie a redakčních rad časopisů Pojistný obzor a Pojistné rozpravy.