Za prvé, svoji roli může hrát to, že některé oblasti ekonomiky se jednoduše nedostaly v průběhu léta zpátky na předkrizové úrovně, a proto pak znovu nezažily takový propad jako na jaře. To sice neplatí úplně pro nejpostiženější odvětví jako pohostinství a hoteliérství, ale v Česku je to vidět například na maloobchodu s textilem, který se z jarní vlny pandemie nikdy úplně nedostal.

Za druhé, reakce společnosti (a nejen české) na druhou vlnu pandemie nebyla tak výrazná. I když vládní nařízení v mnoha ohledech dorovnala jarní vlnu, pokles mobility (pohybu lidí v obchodech, dopravě, aj. veřejných místech) byl mírnější než na jaře. To platí zejména pro západní Evropu, zatímco v Česku nakonec mobilita až v průběhu ledna 2021 poklesla ještě výrazněji než v první vlně pandemie.

A za třetí, nejdůležitější pro „mělčí” přistání ekonomiky v druhé vlně byla vyšší odolnost průmyslu. Na rozdíl od služeb, řada průmyslových odvětví se v druhé vlně pandemie těšila růstu poptávky (zejména výrobci elektroniky, chemický průmysl, hůř je na tom investičně zaměřené strojírenství). A na rozdíl od jara čelil průmysl také daleko menším výpadkům v subdodávkách z Asie. Problém je, že to se v posledních týdnech trochu mění. Start do roku 2021 je ve znamení natahujících se subdodávek, rostoucích cen vstupů a omezení produkce v některých automobilkách…