Na konferenci byli washingtonským Peterson Institute for International Economics (spolupořadatel byla Central European University v Budapešti) pozváni vůdčí protagonisté tohoto unikátního procesu ve středoevropských zemích, ve východní Evropě a v zemích bývalého Sovětského svazu včetně RF.

Vedle nich pak několik západních akademiků, kteří se dlouhodobě zabývají různými aspekty transformace. Příspěvky účastníků jsou k dispozici v knize s názvem Velké znovuzrození (The great rebirth) a s příznačným podtitulkem Poučení z vítězství kapitalismu nad komunismem. Editoři byli A. Aslund, který působil jako poradce ministrů a premiérů v několika postkomunistických zemích a S. Djankov, bývalý ministr financí v Bulharsku. Oba v současnosti experti z Petersonova institutu s rozsáhlou publikační činností na téma transformace. Oba také autoři závěrů z konference.

Co byla správná transformační politika: Polský, český a estonský postup

Úspěšné byly ty země, které začaly s transformací hned po pádu komunismu či ještě v jeho poslední fázi. Důležité bylo být připraven a pak postupovat rychle, konsistentně a tak říkajíc na všech frontách. To znamená uvolnit ceny a liberalizovat zahraniční obchod i přístup k devizám. Ještě před tím či současně se bránit nebezpečí vzniku inflační spirály přísnou fiskální a monetární politikou. A také rychle projít údolím smrti, kdy firmy už nad sebou nemají komunistický a bezpečnostní aparát a ještě nejsou v rukách nových legitimních vlastníků. Takže privatizace musí být rozsáhlá a relativně rychlá, ta totiž zajišťuje nezvratitelnost transformačního procesu a korunuje dílo znovuzrození kapitalizmu. Klíčové je umět získat podporu významné části obyvatelstva pro unikátní transformační proces. Je potřeba, aby občané mu rozuměli, byli do něj vtaženi a podporovali ho. To vyžaduje neúnavnou politickou práci s veřejností. 

Otevření prostoru pro start transformace nelze předvídat, ale jakmile se to stane, je nutné umět využít příležitost. To předpokládá mít ideově jasno nejen o cíli, ale také mít konkrétní programy a tým, včetně vůdce s jasnou politicko- ekonomickou transformační vizí, který je realizuje v hospodářskopolitické praxi. To je klíčové zejména v počáteční fázi transformace, jinak hrozí, že převládne princip dobývání renty.

To jsou také, ve zkratce řečeno, shodné názory vůdčích protagonistů úspěšné transformace, i když v jejich příspěvcích lze nalézt i určité rozdíly a akcenty. Což je dáno odlišnými výchozími podmínkami na startu transformace, ale i dlouhodobější historií, osobními charakteristikami atp. A o které země a vůdčí osobnosti šlo? V Polsku to byl L. Balczerowicz, v Československu/Česku V. Klaus a v Estonsku M. Laar, každý z nich s ministerskou či premiérskou praxí hned po pádu komunizmu. Všichni tři zdůrazňují radikálnost svých postupů, ale odmítají, že šlo o šokovou terapii, která je jim kritiky jejich transformačních politik podsouvána. 

Klaus a Laar už z kraje se stali předsedy nových pravicových politických stran, Balczerowicz k nutnosti stát se předsedou proreformní politické strany dospěl až později, když dostal druhou ministerskou a reformní šanci. Zejména V. Klaus, jak zdůrazňují editoři, brzy pochopil, že transformace není úzce technokratickou, ale politickou záležitostí. 

K pozoruhodným závěrům patří, že reforma státu je obtížnější než restrukturalizace firem. Ty stačí „jen“ zprivatizovat, zatímco stát je nutné zmenšit a „přepsat“ jeho fungování. Jde o komplexní, dlouhotrvající úkol, nestačí jen okamžitě zlikvidovat komunistické instituce, jako bylo centrální plánování. Lépe se to dařilo v zemích, kde byl přijat lustrační zákon, což pomohlo zbavit bývalé elity spjaté s komunistickou ideologií a praxí jejich vlivu na chod státu. Pokud k lustracím nedošlo a ani nebyla široká občanská podpora reforem, tak se převtělené komunistické kádry dostávaly do vládních pozic a vždy se jim zdařilo reformní úsilí zabrzdit či zvrátit. Tak vyzněl podle editorů většinový názor účastníků konference proč středoevropské a pobaltské země uspěly v reformě státu mnohem lépe než Rusko, Bulharsko a Rumunsko. 

Transformační reformy ani právní rámec nelze importovat zvenčí, hlavní reformní motor musí být vláda té které země s demokratickým mandátem. To je i moje zkušenost. Podle editorů jistou podpůrnou roli v devadesátých letech sehrál Mezinárodní měnový fond, později roli reformní kotvy převzala EU. Nejefektivněji to fungovalo v rámci přístupového procesu, předčasné členství v EU (Rumunsko a Bulharsko) však není prospěšné. Považuji za příznačné, že ani v Klausově ani v Balcerowiczově textu jsem zmínku o významné pozitivní roli mezinárodních institucí v procesu transformace nenašel. 

Editoři také připomínají, že může docházet ke zvratu v úspěšně nastartovaném transformačním procesu. To je podle nich případ Maďarska ale i Ruska. Příkladmo: V obou zemích došlo k opětnému znárodnění privatizovaných firem, v Maďarsku k zestátnění privátních penzijních fondů, ale z poloviny byly zestátněny i v úspěšném Polsku a jak víme i u nás tento krok zpět byl současnou vládou nastartován. 

O transformaci v některých vybraných zemích

Klasickým příkladem nezvládnutého počátku transformace je Ukrajina. V době vzniku její samostatnosti neexistovala žádná rozumná reformní hospodářská politika. Možná i záměrně. V té době vznikla skupina oligarchů, která ovládla ukrajinskou ekonomiku a politiku. Otázka zní, do jaké míry v podmínkách předlužené, korupcí a vnitřním vojenským konfliktem zatížené země se zdaří nový opravdový reformní start. 

V tomto případě možná může platit zkušenost z transformace v Gruzii, tj. čím horší situace tím radikálnější postup musí být. Podle expremiéra M. Saakašviliho a jeho ministra hospodářství K. Bendukidzeho byla Gruzie zkrachovalým státem, když se dostali k moci po odstranění Ševarnadzeho vlády v r. 2003. V takových podmínkách, píše tato dvojice autorů, musel být postup daleko radikálnější než ve středoevropských zemích. Jedním z příkladů takového postupu bylo propuštění všech příslušníků zkorumpované dopravní policie a postupné přijímání a výchova nových adeptů. Je pozoruhodné, že k žádnému zhoršení bezpečnosti provozu nedošlo. 

Dovolím si poznámku, že jistým nezávislejším potvrzením gruzínského transformačního úspěchu by pro mě byla zkušenost našich investorů v oblasti energetiky v Gruzii.  

Příspěvek o těžkém přechodu Ruské federace na tržní systém napsal A. Aslund. Vyjadřuje se v něm pozitivně o schopnostech a roli ekonoma a krátkodobého premiéra v době Jelcinova presidentství J. Gajdara (Gajdar před několika lety předčasně zemřel. Jeho hlas současnému Rusku velmi chybí.) Gajdar uvolněním cen vrátil zboží do moskevských obchodů. Bohužel jen za cenu prudkého vzedmutí cen, což bylo obyvatelstvem dáno jemu za vinu. Kolaps ekonomiky a prázdné obchody na počátku devadesátých let byly však důsledkem ekonomického ignorantství v období Gorbačevovy perestrojky. Aslund připomíná, že Gajdar a jeho kolegové nenašli čas na vysvětlování svých záměrů širokému publiku ani na nutné lobování ve prospěch případné finanční pomoci Rusku zvenčí. Není divu, skupina reformátorů byla velmi úzká a měli mnoho starostí s domácími protivníky jejich záměrů v době rozpadu Sovětského svazu. Mimochodem i Rusové a Estonci použili kuponovou metodu privatizace.

Reformátorům a Jelcinovi patří velký kredit za to, že pochopili, že stabilizovat Rusko politicky i ekonomicky nebylo možné bez rozpuštění Sovětského svazu. Připomeňme ještě Gajdarova slova, že vážné reformy v Rusku se konají jen když ceny ropy dostatečně spadnou. Uvidíme…

Některé země uspěly s transformací až po několikaletém tápání. K takovým patří výše zmíněná Gruzie, ale zejména Slovensko, jehož transformační příběh napsal I. Mikloš, několikanásobný ministr a v současnosti poradce ukrajinské vlády. Klíčové pro úspěšné dohánění byla mj. reforma  systému daní (jednotná daň z přidané hodnoty a rovná daň z příjmů, odstranění různých výjimek zaměřených na sociální cíle, atd.) Ta byla trnem v oku předních politiků EU v té době, kteří tvrdili, že jde o daňový dumping a neférovou soutěž v daňové oblasti kvůli které odplynou investice ze starších členských zemí EU. Mikloš připomíná svoji diskuzi s kancléřkou Merkelovou o rovné dani v Bratislavě v r. 2004, která se o ní pak vyjádřila velmi pozitivně na tiskovce. Ale před volbami v Německu v r. 2005 se nakonec vzdala prof. Kirchhofa, který byl advokátem této myšlenky ve službách CDU. 

Reformy Dzurindových vlád zřejmě napomohly solidnímu urychlení slovenského hospodářského růstu. Možná i proto, že Ficova vláda, připomíná Mikloš, na reformách změnila o dost méně, než slibovala.

Příspěvek o bulharské transformaci z pera S. Djankova zdůrazňuje negativní roli převtělených komunistických elit a bezpečnosti, které se dostávaly do vládních pozic a vždy se jim zdařilo reformní úsilí předcházejících vlád zabrzdit či zvrátit. Přisuzuje to i absenci lustračního zákona a nedostatečné občanské podpoře reformního úsilí. A slibuje si, že tlak ze strany EU může podpořit reformní kroky v jeho zemi. Na Slovensku, na které se odvolává jako na zemi, která dokázala své zpoždění v transformačním procesu dohnat, byly však zásadní reformy dělány zejména z vlastní iniciativy a nevzbuzovaly zrovna nadšení v Bruselu.

Stručně o příspěvcích západních akademiků

Djankov je také autorem příspěvku o mikroekonomii transformace. V něm zdůrazňuje význam privatizace pro vývoj tržní ekonomiky a připomíná, že institucionální a právní rámec nelze importovat, ale že se musí postupně vyvíjet. Podobný názor zastává i D. Treisman, autor příspěvku o politické ekonomii transformace. Dodejme však ještě, že D. Roland, který se zabývá transformací v historické perspektivě, naznačuje, že význam institucí pro dlouhodobá tempa hospodářského růstu může být současným hlavním proudem v ekonomii přeceňován. 

V příspěvku o makroekonomii transformace CH. Wyplosz upozorňuje, že v historii lze stěží nalézt podobný příběh co do rozsahu, rychlosti a komplexnosti, jaký představuje transformace v zemích Východní Evropy a bývalého SSSR. A zdůrazňuje, že úspěšní byli ti politikové, kteří se drželi jednoduchých osvědčených postupů, tj. že monetární politika musí bránit inflaci a že rozpočet nelze financovat tiskem peněz. 

Konečně D. Gros se zabývá souvislostí mezi transformací a integrací zemí střední a východní Evropy do EU. Prostřednictvím zahraničního obchodu a přímých investic proběhla integrace do západoevropských výrobních a obchodních struktur poměrně rychle a byla prospěšná podle Grose pro obě strany. Což bývá podle mě málo zdůrazňováno. Nicméně dodávám, že s názorem, že import „aqui communitaire“, tj. institucí a právního rámce EU do transformujících se zemí, byl pro ně vždy prospěšný, lze jistě polemizovat. 

Znovuzrození kapitalistické tržní ekonomiky po pádu komunizmu bylo zásadní historickou změnou. Je dobře, že svědectví klíčových aktérů o unikátním procesu transformace, o tom co fungovalo a co ne, je nyní k dispozici ve sborníku z konference i pro generace narozené později

The Great Rebirth
Lessons from the Victory of Capitalism over Communism
A. Aslund, S. Djankov, eds.
Peterson Institute for International Economics, Washington DC,
November 2014
ISBN 978-0-88132-697-0