Přejít k hlavnímu obsahu
Deset let transformace bankovnictví v ČR a budování bankovního dohledu
Zbankovního sektoru jsme si v posledních letech zvykli slýchat spíše nepříznivé zprávy. Reálný objem úvěrů ve třetím čtvrtletí letošního roku meziročně klesal téměř o 4 %, a to i po zohlednění přesunu části uvěrového portfolia velkých bank do Konsolidační banky. Stát vynaložil na transformaci bankovnictví již přes 250 mld. Kč, přitom tato částka ještě nezahrnuje nevyčíslené náklady spojené s řešením kauzy IPB. I přes takto nákladnou pomoc ze strany státu však podíl klasifikovaných úvěrů na celkovém úvěrovém portfoliu bank i nadále činí zhruba 28 %, což je řádově více než v rozvinutých zemích i okolních transformačních ekonomikách. Banky proto musí pokračovat v tvorbě rezerv a opravných položek, která v letech 1997-1999 stáhla jejich čistý hospodářský výsledek do hluboké ztráty.

Tento nepříznivý stav v minulosti vyvolával ostré kritiky fungování bankovního dohledu ČNB. Tato kritika se týkala zejména období do roku 1993, a poté období od roku 1998. Poněkud paradoxně byla ČNB v prvním případě kritizována za přílišnou mírnost, zatímco ve druhém případě naopak za přílišnou tvrdost.

Je pravdou, že vývoj bankovního dohledu v první fázi ekonomické transformace poněkud zaostával za explozivním růstem počtu bank, který se později ukázal být jedním ze zdrojů problémů, zejména v sektoru malých českých bank. Tuto skutečnost však není možné vytrhnout z historického kontextu. Bankovní dohled začal v tehdejší SBČS fungovat s pouhými osmi lidmi a neadekvátními zákonnými pravomocemi až v průběhu roku 1991. Navíc v první části transformace se bankovní dohled koncentroval na tvorbu regulačních předpisů a na intenzivní výkon vlastní kontrolní činnosti se mu nedostávalo lidských kapacit ani zkušeností. K plnému rozvinutí funkcí bankovního dohledu tak došlo až v letech 1993-1995, to znamená v období, kdy byl již dokončen růst počtu bank a kořeny vzniku řady systémových problémů už byly založeny. Popsané objektivní potíže při budování bankovního dohledu by však bylo nekorektní dávat ČNB neustále za vinu.

Důležité je, že od roku 1994 do současnosti se bankovní dohled rozvinul do podoby, která se vyznačuje vysokou mírou harmonizace základních regulačních předpisů s mezinárodní praxí i uspokojivým fungováním vlastní kontrolní činnosti. Bankovní dohled vytváří pravidla, která snižují systémová rizika v bankovním sektoru, a v případě vzniku problémů nekompromisně vyžadují jejich nápravu. A právě tato skutečnost se stala terčem kritiků bankovního dohledu po roce 1998. Vzrušené diskuse vyvolalo zejména opatření z poloviny roku 1998, kterým ČNB nařídila bankám postupně vytvořit 100% rezervy na krytí ztrátových úvěrů zajištěných nemovitostmi. V důsledku toho se bankovní sektor dostal na několik let do ztráty a na povrch vyplavala celá řada problémů. Tyto problémy však přísnější regulací  nevznikly, pouze byly obnaženy, a v důsledku toho také začaly být řešeny. Bankovní sektor byl prostě přinucen přestat fungovat systémem letadla, neboli pyramidální hry, kdy jsou staré problémy zametány pod koberec poskytováním nových úvěrů, které v budoucnosti problémy několikanásobně umocní. Na tomto principu nemůže zdravý finanční systém v žádné zemi (transformační ekonomiky nevyjímaje) rozhodně fungovat.

Nechci v žádném případě zpochybňovat, že řešení problémů velkých bank přispělo k dočasnému "zablokování" úvěrové emise v tomto segmentu bankovního sektoru, zatímco u ostatních bank, zejména zahraničních, naopak úvěrová emise roste. V současné době je však zřetelně vidět, že si ekonomika našla způsob, jakým problémy domácího bankovního kanálu dočasně obejít. Do naší ekonomiky proudí masivní objem přímých zahraničních investic, který jen od roku 1998 přesáhl 370 mld. Kč (necelých 20 % ročního HDP). Zahraniční investoři v průměru mají - díky zkušenostem ze svého oboru - schopnost rozpoznat životaschopné domácí podniky, a přímou investicí nad nimi pak získávají kontrolu. Tím překonávají slabiny, které v minulosti měl při alokaci kapitálu domácí bankovní sektor, to znamená neefektivní systém ohodnocování podnikatelských projektů a špatnou vynutitelnost dluhových kontraktů. Na realizaci svých projektů si přitom zahraniční investoři v řadě případů berou úvěry od zahraničních (případně i domácích) bank, a do nich zase často ukládají své přebytečné zdroje domácí banky. Tradiční kanál bankovního zprostředkování "domácí banka - domácí podnik" se tak částečně změnil na kanál "domácí banka - (zahraniční banka) - zahraniční podnik - domácí podnik". Toto schéma bylo schopné vygenerovat dostatek prostředků na to, aby stagnace domácí úvěrové emise nepředstavovala překážku pro postupné zotavování české ekonomiky z recese. Zvýšenou likviditu podnikové sféry potvrzují údaje o peněžní zásobě (meziroční růst vkladů podniků zhruba o 15 %), analýzy finančních výkazů průmyslových podniků i řada dalších dílčích ukazatelů. 

Z dlouhodobého pohledu však Česká republika samozřejmě nemůže vykazovat rychlý a vyvážený růst bez toho, aby její bankovní sektor začal efektivně plnit svou roli finančního zprostředkovatele. Proto považuji za mimořádně pozitivní, že v posledních letech začalo docházet ke skutečnému řešení problémů v bankovnictví. Očištění portfolií největších bank a jejich privatizace, která by měla být během příštího roku dokončena prodejem Komerční banky, představují velký příslib do budoucna. Významným krokem na cestě ke stabilitě bankovního systému bylo ze strany vlády a ČNB též odvrácení hrozby systémové krize v souvislosti s kauzou IPB a rychlé vyřešení této kauzy. Spolu s vytvořením standardního regulačního rámce považuji tyto kroky za největší vklady českého bankovního sektoru do budoucnosti.

Na druhou stranu ale naše zkušenost z nedávné minulosti jasně ukazuje, že uvedené kroky nemusí být samy o sobě dostatečné pro vytvoření fungujícího finačního systému, bude-li nadále selhávat obecný právní a institucionální rámec celé ekonomiky. I zde jsem však mírným optimistou, neboť za poslední roky bylo učiněno mnoho kroků směrem k nápravě, a věřím, že i do budoucna bude tento trend pokračovat.

 

Text Zdeněk Tůma

Datum vytvoření: 21/12/2000

linkedin

Komentáře komentáře
Úspěšné mistrovství světa – může pomoci ekonomickému oživení? Předpokládáme, že samotný šampionát „velkými čísly“ výrazněji nepohne. Podle odh... Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance
Profile picture for user Jan bureš
V globální ekonomice narůstá protekcionismus. Jak razantně zareaguje Evropa? Nová cla ovlivní asi jen 4 % celkových čínských dovozů do Ameriky, proto není tř... Dominik Rusinko, analytik ČSOB
Profile picture for user Dominik Rusinko
Přirozená reálná dlouhodobá úroková míra směřuje na sever Jen pro představu - např. forwardově počítaná reálná úroková míra „pět let za pě... Jan Čermák, analytik ČSOB
Profile picture for user Jan Čermák