Ze slov guvernéra Singera na adresu šéfa ČKOS Josefa Středuly, že „Josef cítí krev“ a že se „vzhledem k rostoucím ziskům firem a klesajícímu počtu lidí na trhu práce nedá čekat jiné chování odborů“, mám ve světle toho, že ČNB již nějakou dobu vyhlíží inflační spásu z očekáváného silného růstu mezd, dojem, že se jedná spíše o přání, jež je otcem myšlenky. Měnově-politická inflace byla totiž v září 2015, skoro dva roky po první intervenci, na stejně nízké úrovni jako v listopadu 2013 a ČNB by vysoký růst mezd, ke kterému nepřímo odbory ponouká, pomohl k dosažení toho, co sledovala intervencí – inflaci blíž cíli.

Samotná tisková konference po posledním zasedání byla zvláštní – poprvé za dlouhou dobu totiž nejde seznat, kdy vlastně Bankovní rada ČNB čeká exit z intervenčního režimu. Zatímco ještě v září zaznělo pevně, že BR ČNB čeká, že „ČNB neukončí používání kurzu coby nástroje měnové politiky dříve než ve druhém pololetí 2016“, v listopadu v zápisu stojí, že „ukončení“ intervenčního režimu se „pravděpodobně posouvá do období okolo konce roku 2016“. To není zrovna dvakrát transparentní či přesvědčivé.

Samozřejmě nelze vyloučit, že si ČNB jenom ponechává otevřené dveře k případnému rychlejšímu exitu, pokud by Josef uspěl. I když v takovém případě se domnívám, že spíše uvidíme horší běžný účet než znatelně vyšší doma vygenerovanou inflaci. Silnější je však můj dojem, že neochota říct jasně, co BR ČNB čeká, pochází z pohledu do kalendáře a z nepředvídatelnosti vanoucí z Pražského hradu. V červenci 2016 totiž končí funkční období jak guvernéra, tak Kamila Janáčka, a kontinuitu nynější měnové politiky ČNB tak bude těžké garantovat. Nevadilo by mi ovšem vůbec, pokud by to ČNB takto přiznala.